Drahí súdruhovia!

Andrej Končalovskij má řemeslo v malíku, takže tenhle černobílý film s obrazem ve formátu 4:3 (a s výjimkou titulků bez hudby) vážně vypadá jako odněkud z trezoru vytažený film pro pamětníky. Iluze je dokonalá. Jenže tenhle příběh by tehdy nikdo natočit nemohl. Novočerkasský masakr je na první pohled jen další černou tečkou ze sovětské historie, ale tenhle film ukazuje společnost, která sice stávkuje proti Chruščovově vládě, ale ve skutečnosti si nepřeje nic jiného než návrat Stalina. Julija Vysockaja je v hlavní roli výborná – kovaná soudružka, u které jsem často přemýšlel, jestli je to vážně taková svině, nebo je tak naivní, je rozhodně netriviální průvodkyní událostmi. (12.10.2021)

Dorogie tovarišči, co si dáte, boršč nebo šči? Andrej Končalovskij hlédá témata pro své nové filmy a ví, že Chruščovova éra mu jich nabídne bezpočet. Opouští lyriku svých bývalých projektů a jde tvrdě na věc. Prohlásit, že zdražení potravin vyvolalo stávku, je příliš prosté a zavádějící. Víme to ze situace tady a teď, kdo bych chtěl dneska u nás stávkovat. Přesto to jsou první příznaky rozpadu impéria (jako u nás). Na pozadí (či popředí) událostí v Novočerkassku (kousek od Rostova na Donu) provádí skalní komunistka Ludmila svoji denní rutinu (milenec, nákup potravin mimo prodejnu, stranická schůze atd.) a dělala by to věčně, kdyby nedošlo k události, která "změnila svět" (rodinu v českém i ruském smyslu slova).... Kdyby se mě někdo zeptal (třeba Končalovskij), co si o tom myslím. Asi bych řekl, že tenhle film mohl natočit nějaký béčkový režisér (jak se to obvykle dělá) a jemu, aby se raději věnoval ruské klasice (Turgeněvovo Šlechtické sídlo je přece úžasné), ve které je mistrem. A pokud chce zobrazovat sovětskou éru, může začít třeba Isaakem Babelem - už tam je co dohánět. Ještě osobní reflexe z konce osmdesátých let: Z Moskvy jsem přiletěl do Rostova a ubytoval se v hotelu. Ani jsem si nevybalil a přišel za mnou člověk, který mi dal radu, abych raději z hotelu nevycházel. Samozřejmě jsem vyšel, ale když jsem hned u sousedního domu viděl dva lidi, jak mlátí do někoho třetího, zjistil jsem, že couvám. A tak jsem se raději vrátil. Druhý den přijel taxík, solidní terénní vozidlo, a jeli jsme do Jejska u Azovského moře (pracovní záležitost, tiskové stroje). Zpočátku jsme jeli kolem Donu, kolem památníku 1. Konnoj armii (Rudá jízda, snad ještě stojí, nemohu ho najít na Googlu ani v Mapách). Často jsem si nechal zastavovat a obhlížel řeku. Žádnou řekou (snad kromě Sázavy) jsem nebyl tak bezděčně okouzlen. Nedivmě se proto Babelovi, Šolochovovi ani Končalovskému. (17.09.2023)

Az dokumentarne ladene drama, ktere ukazuje "Novocerkassky masakr" ocima jedne oddane soudruzky, ale predevsim matky. Vyborne dialogy, bavilo me to od zacatku do konce. Mozna to postradalo lepsi vypravu a zpracovani stavky samotne..., ale chtel bych po osmdesatce tocit takove filmy. Velmi dobre drama. (13.10.2021)

Náramně poučný film, obzvlášť v časech, kdy dicktaturu proletariátu nahradila dicktatura korporátů a jejich cvičených mindráků z neziskovek, kteří za pomocí patřičně cenzurovaných a historii i realitu překrucujících kokotporáty ovládnutých masmédií a asociálních sítí opět usilují o zformování většiny, a to zase i na základě pseudopodpory pseudoutiskovaných menšin, do ustrašeného, sterilního a unisono bučícího multikulti stáda s centrálně dicktovaným kolektivním vědomím a pseudomorálkou. Zatím je to „pouze“ o ostrakizaci, ekonomické a sociální likvidaci a s plnou hubou demokracie o potlačování svobody slova a kritického myšlení, ovšem jak se lze z historie jednoduše poučit, jak zleva, tak zprava, násilí a fyzické perzekuce jsou jen otázkou času, pečlivé davové manipulace debilů a upevnění pozic. Tady lze krásně vidět, že když se zlo zakoření, je to v piči, tedy pardon, chtěl jsem samozřejmě říct „stane se rezistentním“, stádo si po nějakých ani ne dvaceti letech přestane vidět na špičku čuráka, zase ups – „nosu“, lži se stanou pravdami, a než se naše děti nadějí, máme tu Severní Koreu s volným trhem s minimálními výrobními náklady a uniformní šedou masou tolik spokojeně se pasoucích a mlaskavě přežvykujících spotřebitelů, ochotných blahoslaveně bránit pastviny až za hrob. A těch pár fuj fuj černých ovcí bude snadno kontumováno státní a občanskou spravedlností. Končalovskij je bezesporu největší žijící klasik ruského filmu, který zaplaťsatan nepodlehl Tarkovského nekonečným pseudofilosofickým smaženicím, zůstal plnotučně zábavným realistou, a i ve dvaaosmdesáti umí zmáknout mrazivě sugestivní a nehemeroidotvorný obraz beznadějné minulosti (a také beznadějné budoucnosti), do nějž neváhá opět protekčně procpat svou o sto let mladší gerontofilní nabíječku. Ovšem na škodu to rozhodně nebylo, Julča vystřihla tu rozporuplnou soudružku parádně. Každopádně teď nevím, jestli náhodou nebylo ilegální se na to dívat. Jde přeci o ruský film!!! Čímž jsem podle stávající protiprávní úpravy dost možná popřel holou kost, spustil homoseksuální genocidu, pošlapal práva mužen na přišití kloaky, pouhým pohledem brutálně znásilnil kohortu zoufale nemrdaných labilních samic, hodil do Afriky banán, vypustil partičce invalidů ventilky na kriplkárách, vyhladil Ukrajinu a Áda je asi můj kámoš. Cempere čichej, mohl by to být kulantní trestňáček! Pozn. Homixoví funoušci nechť se tomu raději vyhýbají víc než Supergej kryplonitu! Vy už jste stejně v prdeli, tudíž je to „přyblblá černobýlá núúúúda“, kde vůbec nikdo nevžumuje v zařezaných pastelových pitkáčích a s homopelerinkou a kde navíc nehraje jediný negr, ač bylo Netflusem a jinými neomarxistickými žumpami nade vši pochybnost prokázáno, že pro ně nebylo v Sovětském svazu šedesátých let kam plivnout! (08.05.2022)

Se zájmem jsem pozoroval Lyudmilino nitro zatemněné oponou ideologie a ismů, jak této oponě neoponuje, ale oddaně se jí nechává opanovat, tká spolu s podobně zhypnotizovanými stíny lidí její nestvůrnou strukturu coby člunek v mechanismu temnění, tká pořád neprodyšnější nejasnost sebe sama (tj. světa), čímž se netušeně blíží nezvratné temnotě a nevidoucnosti. – Až do bodu otřesu, kýženého a ze souhry (dějinných, resp. filmových) okolností vyhřeznuvšího, kdy se Lyudmilino podvědomí vzpříčí, prudce rozhrne oponu a protagonistka v ten moment zahlédne skutečnost, utká se s tím, co utkává. A v tom uvědomění se před ní zatetelí možnost být – ve vlastní režii – zase přirozenou bytostí. // A Končalovskému jde samozřejmě o to, abychom tu možnost nenechali ladem spíš my než Lyudmila. Protože vlezlých temnidel, co touží vypl(e)nit naše mentální zorné pole, je bohatý sortiment. (17.01.2022)