The Doors

„Pořád si myslím, že naše písně jsou divný.“ Bezpochyby patřili k nejvlivnějším kapelám 60. let. Král kontroverze Oliver Stone poměrně zevrubně zachycuje historii rockové skupiny, která přišla v době s mnoha negativními rysy (Vietnam, rasové problémy), nejvíc prostoru logicky dává Jimu Morrisonovi. Jednu chvíli citlivý umělec, pak sebedestruktivní blázen, násilník, alkoholik, kurevník a feťák posedlý vnitřními démony. Biografické filmy nejsou rozhodně mým šálkem kávy, doufaje, že tomu tentokrát bude jinak, jsem se po letech rozhoupal k téhle psychedelické látce. Je i není. Stone se hodně soustředí na skandální výstupy neklidného frontmana, obrazově je znovu mimořádný, zřídka nudný ale taky. Pro Stonea další návrat ke klíčovému desetiletí, pro mě tak trochu povinnost, ke které se nemusím a ani nebudu vracet. 65% (07.11.2013)

Doors docela dost můžu, ale na tomhle filmu mi vyloženě vadilo, kam Stone už nějaký čas směřuje (i když v Natural born killers se držel): k didaktičnosti a "vysvětlování". Osobně mi přijde poctivější látku předvést a nechat na divákovi, aby si ji nějak pochopil... ne mu vnutit názor. Ale s tou vysoce subjektivní polohou měl Stone vždycky spíš úspěch... (15.07.2007)

Brilantní film, kde se skvělým obsahem naprosto drží krok skvělá forma. Mamutí podíl na tom kromě tradičně skvělé Stoneovy režie má i kameraman Robert Richardson. Val Kilmer podal naprosto famózní výkon a nechápu, že za to nedostal Oscara. Potěšila mě i Meg Ryan, kterou jinak moc nemusím. Kromě toho Doors poslouchám opravdu hodně, takže hudba mi sedla :D Další z těch filmů, kdy mě mrzí že jsem prošvih 60. léta. (15.02.2006)

Oliver Stone zvolil svojský prístup. Netvrdím, že zlý, ale dosť jednostranný. Celých 140 minút J. Morrison, v podaní inak skvelého V. Kilmera, kecá o láske a voľnosti, ale za celý film z tej lásky neukáže ani za mak a jeho voľnosť je uzamknutá pod zámkou alkoholu a drog. Nespochybňujem prístup k filmu, ani film ako taký, ale dívať sa dve hodiny na chlapa, ktorý má nozdry plné fetu a melie nezmysly, mi až tak nevoňalo. Prakticky počas celého filmu je Morrison v opojení, či už alkoholovom či drogovom, triezvy je myslím iba v úvode a Stone ho ukazuje stále ako vyšinutého magora, ktorý chce byť stredobodom pozornosti za každú cenu. U mňa tým dosiahol pravý opak a sedeli mi skôr scény konfliktov, hádok, koncertov alebo krátke indiánske prelínačky. Scény koncertov boli výborné a zaznela aj moja srdcovka "The End", ktorá vďaka bohu dostala slušný priestor. Nech boli The Doors na čele s Morrisonom akýkoľvek, isté je, že po nich ostalo pár naozaj dobrých skladieb, z ktorých Light my fire či The End si pustím rád kedykoľvek, no o Stonovcom filme to povedať nemôžem. Raz stačilo. 60%. (17.11.2011)

Ať se mi nikdo nesnaží namluvit, že hlas, který jsem po celou dobu poslouchala, patří Valu Kilmerovi:) Podobnost s hlasem Jima Morrisona, stejně jako vzájemná podoba je přinejmenším zarážející. Nejlepší role Vala Kilmera a jeden z nejlepších životopisných snímků, jaké jsem zatím viděla. Věděla jsem, že Jim Morrison byl rebel, ale tento film rozšířil mé obzory o dlouhé míle:) Nevěděla jsem, že se tak moc vezl na vlnách slastných muk bolesti a že byl tolik sebedestruktivní. Velmi mile mě pak potěšilo a překvapilo, když se na scéně objevil Michael Madsen. Kéž by biografické filmy byly tak silné a strhující, jako tento. (11.02.2013)