Slovo

Nábožensko - kresťanský, filozofický, duchovný, odvážny, i smutno - melancholický film s výraznou kamerou, ale ešte výraznejším človekom za kamerou, ktorý chce ukočírovať problémy z rodiny Borgenovcov, ktorí majú niekoľko rodinných ťažkostí... Carl Theodor Dreyer, je mimoriadny režisér, ktorý prostredníctvom sugestívneho obrazu, dáva zažiť filmové - situácie, na vlastnej koži. Minimalistický pocit, je na mieste, pričom sa používa - minimum strihu, interiérové scény pridávajú na dôraze, ktorý dbá na vžitie sa do postáv, ktoré sú nezpochybniteľné, vo filme dominuje, najmä extrémne výrazná postava, Johannes Borgen, ktorého viera v Boha, je tak silná, že učiní - zázraky. Občas som mal menšie problémy, čo sa týka - záveru, ktorý bol až nad mieru - zaťažkavajuci, že sa mi slzy tlačili do popredia. Silný film so silnou témou ! (31.01.2016)

„Běda vám, pokrytci, tobě i tobě a tobě. Běda vám za falešnou víru! Běda tomu, kdo ve mě nevěří, kdo nevěří v příchod Krista, který vám byl seslán Stvořitelem nebe a země. Vpravdě běda vám, soudný den se blíží. Bůh mě vyzval k proroctví před Jeho tváří. Běda tomu, kdo nevěří! Protože jen ti, kdo věří, budou vpuštěni do království nebeského. Amen.“ No, amen. Aneb není nad to, když váš příbuzný začne studovat teologii a jebne mu u toho. Pak nemusí děsit jen malé děti, ale může svými pomatenými kecy nahnat strach i vám…Věděl jsem, že budu všechno, jen ne cílovka. Přesto jsem se snažil přistupovat ke snímku jako ke spirituálnímu filmu s co nejmenšími předsudky. Ale i přes mou snahu to prostě nešlo. Slovo je přehlídkou konzervatismu, sektářství, zpátečnictví a zaslepené víry. Zároveň je divákovi u jeho sledování poměrně nepříjemně, svou roli v tom jistě sehrává i zvuk v podobě neustálého nevlídného větru na pozadí. A závěr? Mohl by být dojemný…kdyby nebyl tak zrůdně demagogický. Takže stejně jako u Gertrudy dávám pouze 2*. (16.02.2024)

Ordet je předposlední Dreyerův film, bývá považován za jedno z jeho mistrovských děl. V době jeho vzniku už pracoval Bergman na scénáři Sedmé pečeti – i ona nese s odstupem padesáti let rysy „starého“ filmu – přesto je Bergman o generaci mladší a na jeho estetice je to znát. Staroba u Dreyera se projevuje v dramaturgii poznamenané němým filmem a melodramaty třicátých let; dále v hudbě (neznám filmovou hudbu až do šedesátých let, která by nepoužívala sacharínovitě sirupovité falešné smyčce…), v rozvleklosti výstavby situací. Dreyerův film působí dnes bez ohledu na vznešenost poselství chvílemi jako surreálná Krkonošská pohádka (je to tedy jakési retro na druhou, reálný čas je 1925; je to až na pár záběrů zjevná studiovka; herci jsou stará škola – Trautenberg je přesný, jen Anči je v druhé půli filmu trochu cítit formaldehydem). Celé mi to zatuchlostí připomnělo také atmosféru bytu staré bigotní babičky – v něm je také vše na svém místě, přepečlivě uklizené (jak účelně a – divadelně – na sebe situace navazují: když někdo skončí dialog, už se objeví někdo další ve dveřích!), retro designové kousky (záběry kamery jsou občas úžasně art-deco – viz mrtvola!) na nás pomrkávají ze všech koutů, ale když se něčeho dotkneme, zjistíme, že to lepí (co ti naaranžovaní sektáři a smuteční hosté??), případně je kolem toho kolečko zašlé špíny (oddělené postele manželů, bigotnost na námluvách) – staří lidé uklízí už také jen na oko, pro návštěvu – ani Dreyer mě nepřesvědčil o tom, že víra pomateného quasi-Ježíše je v závěru filmu silnější, než zoufalství čerstvého vdovce anebo čistota mladé lásky. V dialozích je znát silná inspirace Ibsenem (a Strindbergem), ale obrazy, které oni dva dovedli vyvolat byly mučivější, ostřejší, přesnější, než obrazy Kaje Munka, autora předlohy. Film je chvílemi nepříjemně morbidní (když lékař přestřihuje nůžkami prahy rodiččiny vaginy – zvuková stopa!), přičítám to kalvínské urputnosti a fascinovanému vztahu seveřanů ke smrti; to, že nechal Dreyer udát se v závěru filmu „zázrak“ je myslím libovůle věřícího tvůrce na úkor výrazu a pravdivosti situace. Zřejmě i pro mé pohanství mi takový nesourodý prvek v jinak velmi stroze působícím (ty úsporné střihy!), o realističnost se snažícím snímku, způsobil nanejvýš křivý úsměv na tváři – asi jako kdyby byl na pohřební hostině dort a na něm šlehačkou bohatě nazdobená rakvička. (12.10.2010)

Mysteriózní adaptace románu Kaje Munka se odehrává v polovině dvacátých let minulého století na dánském venkově, kde dává strohou formou, ale výstižným obsahem pohlédnout na plejádu archetypů: počínaje vědeckým ateistou, prostým bezvěrcem, dále věřícím odpadlíkem od oficiálního náboženství, křesťanským duchovním, až po vyšinutého teologa trpícího velikášskými bludy, vystavěnou podle jejich postoje k duchovní víře a důvěry v nadracionální principy. Tito lidé, rozcházející se ve svém přesvědčení, jsou později spojeni tragédií jedné z rodin a v rozhodujícím okamžiku společnou vírou dosahují jejího naplnění. Výklad této události po bezmála dvou hodinách přísně racionálního příběhu je pochopitelně nejednoznačný a vzhledem k charakterové diferenci postav i neadresný. Na rozdíl od Bergmana, který se ptá po smyslu víry, Dreyer se zdá být o smyslu přesvědčen a spíše se táže po způsobu. (01.12.2005)

Čekal jsem pořádnou porci bergmanovských pochyb, nejistot a otázek. Toho se mi dostalo v míře vskutku vrchovaté, ale stejně mám po zhlédnutí snímku chuť minimálně podat přihlášku do semináře. To pochopitelně především díky závěru, pro nějž je označení hypnotický zcela nedostačující. Interpretací by bylo - mně se nejvíce líbí ta o nezlomné víře malého dítěte a jako jedno z hlavních témat vidím problém víry a modlitby brané jako pokus, jako co když třeba? Snímek, který působí jako balzám na duši unavenou zmatky, otázkami a pochybnostmi. (29.06.2006)