Réžia:
Giuseppe TornatoreScenár:
Giuseppe TornatoreKamera:
Blasco GiuratoHrajú:
Philippe Noiret, Enzo Cannavale, Salvatore Cascio, Leo Gullotta, Isa Danieli, Pupella Maggio, Agnese Nano, Tano Cimarosa, Jacques Perrin, Brigitte Fossey (viac)Obsahy(1)
Film má dvě časové roviny. Úspěšný filmový režisér si při zprávě o smrti starého vesnického promítače Alfreda vzpomíná na své dětství. Na pozadí poválečné bídy se rozvíjí vztah mezi malým Totem, neodbytně přitahovaným tmavým sálem kina a promítací kabinou (s hučícími praskajícími stroji, paprsky světla rozptýlenými v prachu, převíječkami a prázdnými cívkami rozvěšenými po zdech), ve které kraluje Alfred, zastupujíci mu autoritu otce, nezvěstného od války. Dospívající Toto se Alfredem nechá přemluvit k odchodu z vesnice, aby rozvinul svůj talent. Když se po letech vrací na pohřeb, stařičké kino je právě bouráno a dojatý Toto si promítá film, sestavený ze scén polibků, které musel Alfred na příkaz místního farářa vystřihovat, aby je teď odkázal svému příteli a žákovi. Svěží, divácky vřele přijatý film nesklouzl do sentimentality, ale s přesně dávkovaným sentimentem nostalgicky evokuje dobu, v které kino bylo pro vesničany jediným kulturně-společenským zážitkem. (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (2)
Recenzie (375)
Svůj komentář rozdělím do dvou, spolu poměrně málo souvisejících, částí, stejně jako jsem měl pocit, že byl rozdělen film... První polovina, s příhmouřením oka snad i dvě třetiny, jsou skutečně líbezné, film nikam nespěchá, rozmýšlí o životě, o šťastném dětství, o hřejivém vztahu starce v roli mužského vzoru a malého kluka, ale přitom diváku nic nepodstrkuje. Bio Ráj si plyne vlastním životem v uvolněné a něžné atmosféře, vzdává hold filmu, vyjadřuje k němu nezměrnou lásku a nostalgicky nahlíží na minulá léta kinematografie. Pak ale do filmu vstupuje nový element - žena - a jako obvykle, všechno zkazí :) Ne, samozřejmě, tak jednoduché to není, láska k dívce nahrazuje lásku ke kinematografii a byť je více okoukaná a méně noblesní, než láska ke kinu Paradiso, jako důležitý element v životě Tota, ve filmu nepřekáží... Nepřekáží dokud Director's Cut nevyrukuje se závěrem, který ani nelze nazvat "závěrem" v klasickém slova smyslu. Jsem člověk, který ve zdraví přežil zakončení Návratu Krále, jsem relativně citlivý divák, jež se nechal pohltit Zápisníkem jedné lásky, ale co je moc, to je moc... ČTYŘICETIPĚTIminutový epilog, který chce urvat všechno pro sebe, dělá z diváka emocionálně labilní opičku a najednou tematizuje všechny možné city pomocí milionu sentimentálních pohledů a tuny přeslazeného patosu? Ne děkuji. Pokud existuje něco jako základní schéma dramatu / dramatický oblouk, tak 45 minutový závěr přeci nemůže fungovat. Film nerozvíjel vztah Tota a Eleny natolik, aby jejich opětovné shledání byl schopen divák prožívat jako u zmiňovaného Notebooku, Forresta Gumpa apod... Zkrátka vyhněte se 170 minutové verzi obloukem, jinak hrozí, že si nablinkáte pod košili, 123 minutový SE by mohl být fajn. 6/10 ()
,,NESTYDÍTE SE TROCHU, VE VAŠEM VĚKU, HRÁT SI S KLUKEM? VŠECHNO, CO SLYŠÍM JE JEN: KINO, ALFREDO. ALFREDO, KINO!…“ /// Láska k filmu skrz promítací kabinu. Neuvěřitelný přátelství malýho kluka a starýho promítače Alfreda a kino plný lidí, který se smějou a chechtaj a … Za úspěch (kromě scénáře) stopro může ten malej prďák (Salvatore Cascio), kterej nádherně uvede do děje, aby pak s citem přenechal ovace Noiretovi. Film, kterej pohladí na duši a nažene slzy do vočí. Film, kterej šíří tolik lásky k filmu, kolik jen může obsáhnout. P.S: Verze 124 minut. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Rád prožívám v osamění chvilky filmový melancholie... 2.) Jsem na filmy, kde jsou malý děti (v úchvatnejch rolích debile!). 3.) Thx za titule ,,fridatom“. /// PŘÍBĚH ***** HUMOR * AKCE ne NAPĚTÍ ne ()
Kužel mihotavého světla, vrčící stroj, prázdné cívky, praskající křesla v sále. Dojemný příběh přátelství, které na Sicílii čtyřicátých let na pozadí poválečné bídy vzniklo mezi malým Totem a bručounským starým promítačem, přátelství, jehož pojítkem byla společná láska k ožívajícímu filmovému plátnu. Uřvaní temperamentní Italové, farář zasahující do filmů tehdy, když se mu polibek zdá příliš vášnivý, malý hoch zachraňující promítači při požáru život, návrat do rodné vesnice, hudba, ze kterou stál Ennio Morricone, skvělí herci a nostalgické vyznání lásky k filmu. ()
Verzia SE: Žasnem! Jedine titulky bežia. Ani molekuly nostalgie sa nehýbu. Ani opona nespadla. Ani diváci nežmurkli. Ale všetko raz končí, ako aj Nuovo cinema Paradiso. Ostanú len ruiny, v ktorých je márne sa prehrabávať. Len sa zbytočne zraníte na črepine niektorého pohyblivého obrázku, ktorý sa čiastočne uchoval. Som vďačný dnešnej dobe, že nás od toho chráni vďaka súčasným možnostiam, aspoň čo sa filmu týka. Ale to tiež nie úplne. Vidieť niečo prvý raz má podobný význam ako naposledy. Ten zážitok sa nedá opakovať. Snáď ma chápete. Ak aj nie, tento film by ste mali. Ako každý kto na čsfd nie je len náhodou. Každopádne ak raz dospejem k názoru, že Boh existuje, budem mu asi pripisovať Morriconeho hudbu. ()
Pomerne dlho som mal tento film v pláne vidieť. Tornatore, Morricone, Noiret ako dôvod stačili. Dnes som ho konečne videl. Je to pekný film. Keďže nemám ani najslabší fetišistický vzťah ku kinosálam a premietacím kabínam, obmedzil som sa pri vnímaní filmu na životný príbeh. K trom menám zo začiatku som pribral ortuťovitého chlapčeka Salvatore Cascia a prvá polovica filmu ubehla ako voda. V druhej sa to nejako zadrhlo a už to bol iný film. Vtedy som bol veľmi rád, že som sa dostal k najkratšej verzii, lebo tie dlhšie by som nedal. S filmom som spokojný. Pripomenul mi anglickú "starinu" Najmenšie kino na svete. Ale nikto odo mňa nebude počuť ódy naň. ()
Galéria (96)
Zaujímavosti (24)
- Na začátku je v kostele promítán film Na dně (1936) s Jeanem Gabinem. (PlayEasy)
- Guiseppe Tornatore vyfotografoval více než 300 sicilských chlapců ve snaze najít herce do role malého Salvatoreho. Roli nakonec získal Salvatore Cascio. (orkadimenza)
- Film, který Alfredo (Philippe Noiret) promítá i na stěnu domu na náměstí a při jehož uvádění začne v kině hořet, je I pompieri di Viggiù (1949). (džanik)
Reklama