Ukradnuté bozky

Vďaka tomuto filmu a Strieľajte na pianistu som sa zoznámil kedysi s tvorbou Truffauta. Dávali ich niekedy pred ôsmimi rokmi na stv 2 v rámci filmového klubu. Stal som sa vďaka nim jeho miernym fanúšikom, očakávajúcim, ako budú na mňa pôsobiť jeho ďalšie diela. Niekedy ma potešil, inokedy sklamal. Odvtedy som tento film v tv nezaregistroval, tak ak ho niekedy znova pustia, napíšem viac aj k jeho deju, z ktorého si pamätám iba jeho hlavnú kostru a myšlienku. (19.07.2012)

• Aj absolvovanie vojenskej služby by sa Antoineovi Doinelovi jednoznačne (za)počítalo do dôchodku, ale nakoľko bol ešte veľmi mladým, tak zatiaľ nad týmito všetkými súvislosťami doposiaľ poriadne nerozmýšľal, a tak sa radšej nechal, povedzme, úmyselne prepustiť z armády, a to možno iba kvôli tomu, aby mohol byť so svojou veľkou láskou Christinou Darbonovou?  A síce nebol žiadnym povaľačom, ktorému by sa nechcelo pracovať, no počas sledovania tohto filmu, som si mimochodom stihol všimnúť, že vystriedal niekoľko zamestnaní, čiže by sa najskôr mohlo zdať, že je buď len prelietavým vtákom, ktorý skrátka nikde dlho nevydržal, alebo si proste svoje povolania nevykonával podľa zamestnávateľových predstáv, a či dokonca jestvuje i tretia a pravdepodobnejšia možnosť, že predchádzajúce, obidve varianty, mali toho predsa viac spoločného, než by divák na prvý pohľad mohol vôbec pripustiť. V podstate, nebyť tej jeho priamej "vrtkavosti", tak by celá a nasledujúca línia vzťahov i udalostí, bola sotva takto strašne zaujímavou, ako zrovna v inakšom prípade, keďže jedna vec bola naviazaná na tú druhú, vďaka čomu som sa postupne presúval celým týmto špecifickým dianím, a to až rovno na samý koniec, kedy som bol vskutku dosť spokojným, čo mi nakoniec táto svižná "truffautovka" ponúkla. • Zrejme za to vďačím najmä samotnému obsadeniu, kedy hereckého predstaviteľa Jeana-Pierrea Léauda, je zakaždým naprosto fascinujúce sledovať, pretože mu prislúcha nálepka režisérovho „alter-ega”, tým pádom sa do filmu zamiešala i určitá autenticita, ktorá mi imponuje. Aj ostatní herci/herečky vo vedľajších úlohách, tomuto protagonistovi zväčša zručne sekundovali, tj toto kvarteto: André Falcon a Michael Lonsdale, a zase na opačnej strane Claude Jadeová a Delphine Seyrigová, čo bolo rovnako pozoruhodným zistením. • Samozrejme, že by si dané postavy bez kvalitného scenára ani neškrtli, k čomu sa tiež pridalo i spoľahlivé, režijné vedenie, kde som mal presne taký dojem, že tu nenachádzam príliš veľa prebytočných scén, čo ma čoraz viac utvrdzovalo iba v tom, že som bol súčasťou čohosi hodne vynaliezavého, na čo by sa rozhodne nemalo zabúdať.  (28.11.2022)

Takové odlehčenější a ne tak vážně, jako předchozí díly, ale i tak to funguje a Doinelova kariéra soukromého detektiva prostě dost pobaví. Navíc se to příjemně sleduje a ačkoli to nemá žádný větší děj, kupodivu to vůbec nevadí. Ono se ale vlastně není čemu divit, když je to slušně zahrané a Truffaut tomu všemu dal příjemnou atmosféru a dokázal to celé zručně ukočírovat. K dokonalosti mi zase něco chybělo, ale i tak se mi to líbilo a rád si to někdy zopakuji. 4* (15.09.2021)

Přepsáno v dubnu 2018. Ukradené polibky jsou nejnadnesenější částí pětiúhelníku, jménem Antoine Doinel. Tématem je přechod k dospělému životu, rozkošně nezkušené období, které v patřičném odstupu času zvýrazňují nezralou směšnost vývoje jedince. Lehké parodické tóny si zachovávají důstojnost bez trapnosti, humor je prostoupen závanem absurdity a ševelením sarkasmu. Ukradené polibky jsou seznamováním se se životem po duševní i tělesné stránce rozvoje. Idealismus představ je podroušen nesmělostí, důvěřivost nahrazuje nejistotu a neznalost. Touha se zajíká nezkušeností, bezradnost je pohlazena nevšedností a extází. Mládí na prahu dospělosti je nejzábavnější školou života. Elegantně vzletný humor této životní etapě nadmíru sluší. Hlavní postavou dychtivé komedie je Antoine Doinel (velmi zajímavý Jean-Pierre Léaud), mladík v okouzlení poznávání života. Útěk nesplnil představy, lehkomyslnost přináší nové zkušenosti, svědomitost a nadšení nahrazují přirozené nadání a chemické procesy lidského těla dokáží řádně zamotat hlavu intenzivním prožitkem. Veškerá sladkost a krása mládí zde skví se ve vitalitě a odhodlání! Hlavní ženskou postavou je Fabienne Tabard (šarmantní Delphine Seyrig), vznešené pokušení, postavené na oltář vzývané modly. Zavětřená vášeň se převlékla za romantický stud a dotyk velkoleposti života. Důležitou postavou je Christine Darbon (zajímavá Claude Jade), nahradila Colette. Spojovací prvek v předurčenosti osudu. Výraznější postavou je Georges Tabard (dobrý Michael Lonsdale), necitlivý a úspěšný obuvník a manžel Fabienne. Hledají se důvody vlastní povýšenosti, v odpověď přichází ironické zasténání. K výraznější postavám patří pan Henri (příjemný Harry-Max), vynalézavě úskočný soukromý detektiv s dobráckým srdcem. A také pan Blady (zajímavý André Falcon), trpělivý provozovatel soukromé detektivní agentury. Z dalších rolí: Christinina laskavá matka (příjemná Claire Duhamel), její srdečně přátelský manžel Lucien Darbon (sympatický Daniel Ceccaldi), přísná vedoucí obchodu paní Turgan (Martine Ferrière), Christinu pronásledující extrém atributu romantismu (Serge Rousseau), trpělivost ztrácející Antoinův vojenský velitel Picard (příjemný François Darbon), zhrzený klient detektivní agentury Albani (Albert Simono), bisexuální kabaretní kouzelník Robert Espannet (Jacques Delord), nespokojený provozovatel hotelu Shapiro (Roger Trapp), různé podoby placené tělesné výuky rozkoše (zajímavé Liza Braconnier, France Monteil a Madeleine Parard), či bolestivý dotyk minulosti jménem Colette (Marie-France Pisier). Ukradené polibky jsou rozvernou hravostí filmové hříčky Antoine Doinel. Odlehčené, elegantní, vtipné, osvěžující, sarkastické, vzletné. Ukradené polibky příjemně pobaví. Jak zábavné je mladické ochutnávání života ve vzpomínkách! (01.05.2009)

Po filmech Nikdo mě nemá rád a Láska ve dvaceti letech jsou Ukradené polibky dalším filmem s Truffautovým (a víceméně i Léaudovým) alter ego Antoinem Doinelem. Lehce improvizovaný snímeček o nevyrovnaném hrdinovi, který stále hledá své místo na světě, vyniká krásnou nenucenou atmosférou, spontánností a jemným Truffautovským humorem. Ačkoli se Truffaut bránil politicky laděným filmům, úvodní scéna s Doinelovým vyhazovem z armády tento přístup nabourává a v Doinelově úsměvu lze vyčíst jakýsi odstup od oficiálních míst a buržoazních manýr. Tento film je ale hlavně o smolaři, který střídá zaměstnání jak Paroubek své názory, získává cenné životní zkušenosti a zaplétá se do nových lásek. Existuje jistá podobnost s Nicholsovým Absolventem. Stejně jako měl čerstvý absolvent Benjamin Braddock (Dustin Hoffman) "svou" paní Robinsonovou, zde Antoine Doinel (Jean-Pierre Léaud) má svoji paní Tabardovou, je nejistý a s vdanou paničkou padá do milostné aférky. Ukradené polibky jsou krásný film s nádhernou atmosférou Paříže konce 60.let a výborným hereckým výkonem J.-P. Léauda. Film má řadu výborných scén, např. Antoinova snídaně s jeho milou, při které si láskyplná slovíčka vzájemně píšou na papírky. Obsahuje také několik výjimečných symbolických detailů (které většinou vzešly z improvizace), jako např. scéna s homosexuálním klientem detektivní kanceláře, který pátrá po svém příteli a jehož orientace je pěkně charakterizována jeho gestikulací - levá ruka v černé rukavici si hraje s obnaženou pravou... Zkrátka krásný film od mého oblíbeného Francoise Truffauta.... EDIT (25.3.2011): S každým dalším zhlédnutím mě baví víc a víc . Zřejmá (přiznaná i nepřiznaná) inspirace vlastním životem (ačkoli kombinovaná s čistou fabulací více než u Nikdo mě nemá rád) posouvá film do kategorie, pro kterou jsem ještě nenašel pojmenování - snad něco ve smyslu "Modelování života filmem..." :-) (07.07.2006)