Vášeň
Senso
The Wanton Countess
Obsahy(1)
Režisér Luchino Visconti natočil podle novely Camilla Boita tragický milostný příběh italské hraběnky (Alida Valli) a rakouského důstojníka (Farley Granger). Děj je zasazen do Benátek v době italského povstání proti rakouským okupantům (tzv. Risorgimento) (contrastic)
Recenzie (26)
Opulentní historické kostýmní drama se zříká neorealismu a režisér se kloní k melodramatu, takže postavy vášnivě trhají hlavou a teatrálně provolávají své repliky, jako kdyby byly v divadle, které ostatně snímek uvozuje. Vášeň totiž začíná scénou v operním domě, v němž postavy sledují Verdiho Trubadúra, čímž režisér naplno přiznává svou lásku k prknům, která znamenají svět, neboť za svůj život zrežíroval řadu oper./// Použití Technicoloru a promyšleného svícení dalo v úvodní nacionalistické scéně vzniknout zářivým barvám, které střídá hra stínů v nočních (studiových) Benátkách nebo luxusním sídle hrabat. Válečné scény působí svou nepropracovaností úsměvně a psychologie postav je pouze načrtnutá, neboť ani na konci snímku není jasné, co vlastně rakouský voják ke své milence cítil, což není výsledkem chytře podané ambivalence, ale spíše špatného režijního vedení. Předvídatelná zápletka o lásce dvou lidí ze znepřátelených zemí, které po celé dvě hodiny strojeně a beze změny hrají italská hvězda Alida Valli a americký herec Farley Granger, jenž natočil v Itálii několik dalších filmů, je po čase kvůli své vypjatosti ubíjející. Člověk už jen otráveně vyhlíží finální střet, který romanci pošle k benátskému dnu. [LFŠ 2016] ()
Vášeň bych přirovnal k jinému Viscontiho dílu, a to Gepardovi. Ten má sice o cca hodinu delší stopáž, ale nudil jsem se u obou přibližně stejně. Senso je totiž podobně rutinním, historickým a kostýmním dramatem, který sice není špatným filmem, ale nevystupuje z průměru. Větší oživení přinášejí až scény z války a samotný konec, přesto jde spíš o jednotlivé záchvěvy, které mě nedonutí dát tomuto zaměřením vlasteneckému a co se týče romantického vztahu dopředu docela dobře předvídatelnému Viscontiho počinu víc jak 3*. ()
Horkosladká „vášen”, teda konkrétne medzi očividne staršou, benátskou, resp. talianskou, aristokratickou komtesou: Líviou Serpieriovou, a vskutku predsa i o niečo málo mladším, rakúskym nadporučíkom: Franzom Mahlerom, počas nie náhle nabitých emócií v pohnutom roku 1866 [akurátne visiaca vojna na vlásku Talianska proti Rakúsku za zjednotenie...], čoraz viacej naberala na intenzívnejších vášňach, až sa pomaličky rysovala akási, naprosto »zakázaná láska«, povedzme trebárs charakteru takej shakespearovej tragiky v podobe: Rómea a Júlie; nakoľko jedným z režisérskych asistentov samotného Viscontiho, bol práve i Franco Zeffirelli; mimochodom budúci režisérsky velikán, ktorý o rovných 14 rokov neskôr, rovnako vytvorí i rovnomenný, strhujúci titul podľa zrovna tejto slávnej predlohy, a tak napokon sa spojilo príjemné s užitočným..., alebo skrátka iba na hlas rozmýšľam, keď vyhľadávam zaujímavé súvislosti, ktoré by mohli trochu ozvláštniť celkové vyznenie z tohto mimoriadneho, «UMELECKÉHO DIELA», na ktorom si dal jeho autor i mimoriadne extra záležať! • Najmä, čo sa priam zreteľne dotýkalo estetickej výpravy a autentických kostýmov, ako doslova vystrihnutých z druhej polovice 19. storočia, kedy som si normálne myslel, že Luchino VISCONTI, musel byť jednoznačne akýmsi »cestovateľom v čase«, ktorý pomocou nádhernej, skrytej kamery, postupne tíško sledoval jednotlivé [najprv romantické a následne potom i vojnové] situácie; začínajúce v opere La Fenice, a vari končiac naprieč fatálnym vyústením, ktorému predchádzala totálne a extrémne vyhrotená situácia zo strán zapojených, ústredných aktérov, ktorí svojimi konaniami ZDEPTALI nielen samých seba, ale zároveň i diváka, v tomto prípade mňa, ktorý sa po týchto DVOCH zlomových výstupoch [podotýkam, že nie kdesi na taliansky kopčisko], cítil byť maximálne vyčerpaným s akousi dodatočne absolvovanou «psychickou svalovicou», na ktorú by podľa mňa bodla aspoň jedna slivovica. • Čo sa ešte priamo vzťahovalo i na hlavných protagonistov, tak predstaviteľka komtesy: Alida Maria Laura, Freiin Altenburger von Marckenstein-Frauenberg, známejšia skôr pod umeleckým menom: ALIDA VALLIOVÁ; talianska herečka podala nevídaný, strhujúci, herecký prejav, ktorý mi jednak pripomínal jej herecké kolegyne po vzore: Ingrid Bergmanovej ako Ilsy z počinu Casablanca, a jednak zas i Vivien Leighovej ako Scarlett z počinu Gone with the Wind, čo evokovalo tento umelecký titul: Zmysel, a nie Vášeň, ako sa chybne prekladá. • A zase predstaviteľ vrtošivého dezertéra v podaní Farleyho Grangera, z nedávnej doby známeho predovšetkým z "hitchcockovských", kriminálnych titulov, mi akosi príliš nezapasoval do titulnej úlohy, v ktorej ho minimálne o rovný stupeň prevyšovala ústredná interpretka, ktorá si v podstate "privlastnila" túto vec vo svoj vlastný prospech; proste bola fantastickým spôsobom dominantnou a výraznou, hodnou jej hereckých predpokladov. • Tento FILM si snáď najlepšie vychutná najmä taký filmový fajnšmeker, ktorý vzápätí dokáže plne [d]oceniť jeho prednosti, ktorých určite má na rozdávanie. () (menej) (viac)
Otázka: Jaký je rozdíl mezi uměním a kýčem? Myslím si, že pro kýč je typické, že všechny složky působí jedním směrem, jaksi "po srsti". V tom případě je ovšem Vášeň ukázkový kýč - srdcervoucí příběh je doprovázen tesknou hudbou, herci v honosných kostýmech teatrálně brečí a křičí, vše je vyvedeno v křiklavých barvách a zabíráno kamerou, která ,,jako by malovala". Ale nějaká opravdovost, hlubší podtóny? O tom nemůže být řeč... Když se zastavím třeba u toho herectví - na každém kurzu vám řeknou, že na herectví je nejzajímavější to, co zůstává skryto; jakýsi rozpor mezi tím, co postava cítí a jak se chová. Například když se dozvím tragickou zprávu, asi nejpůsobivější je nic nehrát - prostě jen ztuhnout, případně se třeba zasmát, zkrátka "jít proti". Ale co dělají postavy ve Vášni, když se dozví něco strašného? Zkřiví obličej bolestí a pateticky se za zvuku smyčců přitisknou k nejbližší zdi. To je způsob herectví (a vůbec filmování), co mě nebaví. Závěrečná pointa je dobrá, ale koukat se předtím dvě hodiny na trochu lépe natočenou Danielle Steelovou, je dost pruda. ()
Italská baronka a rakouský důstojník jsou k sobě přitahováni nejen přirozenou láskou muže v dobře padnucí uniformě se zlatými nášivkami k ženě s honosnou garderobou (a zlaťáky v truhlici). Žene je k sobě, ať chtějí nebo nechtějí, i spřízněnost osudem jejich vlastní společenské skupiny. A stejně jako se neubrání lásce, neubrání se ani nevyhnuttelnému osudu jejich vlastní třídy, která v dobách vítězství lidových národních revolucí pomalu ale jistě (a někdy střemhlavě a tragicky) kráčí na smetiště dějin. Šlo buď o to popřít svou lásku a tím vlastně popřít sám sebe, nebo v ní setrvat až do hořkého konce. ()
Galéria (29)
Zaujímavosti (9)
- Mezi asistenty režiséra patřili Francesco Rosi, Giancarlo Zagni a Franco Zeffirelli, kteří byli v té době téměř na začátku své kariéry. (classic)
- Film byl natočen podle stejnojmenné povídky Camilla Boita, která je součástí antologie novel s názvem „Il maestro del Setticlavio“, vydané Giorgiem Bassanim v milánském nakladatelství Editore Colombo. (classic)
- Mimmo Palmara v tomto filmu herecky debutoval. (Pumiiix)
Reklama