Tanec v temnotách
Tanec v temnotách
Dancer in the Dark
Dancer in the Dark
Dancer in the Dark
Dancer in the Dark
Réžia:
Lars von TrierScenár:
Lars von TrierKamera:
Robby MüllerHudba:
BjörkHrajú:
Björk, Catherine Deneuve, David Morse, Peter Stormare, Joel Grey, Cara Seymour, Jean-Marc Barr, Vincent Paterson, Siobhan Fallon Hogan, Željko Ivanek (viac)Obsahy(1)
Hrdinkou príbehu je česká emigrantka Selma, ťažko pracujúca ako robotníčka vo fabrike na americkom vidieku. Jej veľkou vášňou je hudba a tanec. Napriek svojej očnej chorobe, ktorú tají, pracuje navyše, aby zarobila na operáciu svojho rovnako postihnutého syna. Keď jej ťažko zarobené peniaze ukradne jej zdanlivý ochranca, je to začiatok jej tragického konca...Hlavnú úlohu vo filme kontroverzného režiséra Larsa von Triera, ocenenom Zlatou palmou, stvárnila islandská speváčka Björk, ktorá za svoj výkon v Cannes získala ocenenie pre najlepšiu herečku. (STV)
(viac)Videá (1)
Recenzie (401)
Kdybych už nedostala nakládačku zvanou Prolomit vlny, byla bych z Tance hotová. Jenže Tanec je uvařen dílem z "Vln" a dílem je tam snaha Vlny trumfnout a to mi vadí. A našroubovat na to muzikál mi už vůbec nepříjde šťastné. To, co bylo ve Vlnách tak drásavé- příběh sám, syrová kamera, herecký výkon Emily Watson - bylo tady přemleté - zase syrová kamera, ještě prapodivnější příběh, podobný charakter hlavní hrdinky plus slepota a nádavkem ještě vyděračská šílená scéna. Bjork byla výborná, Catherine Deneuve také, ale od pana Triera to nebylo féééééér! ()
Spoilery! Nechci znít jako nelida, ale tento von Trier se do mého vkusu teda rozhodně netrefil. Osud hlavní hrdinky mi byl po celou dobu tak nějak ukradený. Nesmírně mě její postava iritovala, a to z hlediska toho, jak byla napsaná i jak byla zahraná. Po drtivou většinu stopáže jsem enormně trpěl. Z celého snímku na mě zapůsobily maximálně dvě pasáže - vražda, ke které byla hlavní hrdinka přinucena a následně její závěrečná poprava. Zbytek pro mě byla pouze jakási nezáživná vyplňovací vata. Co se týče hudebních a tanečních kreací, tak tam stojí za zmínku snad jen ta první v kovotlačitelské dílně. Nikdy by mě nenapadlo, jak hezky mohou takové stroje znít. Při veškeré úctě, kterou k von Trierovi chovám, nedovedu označit tento snímek za nic jiného, než za obrovské zklamání. Nespatřuji v tomto díle absolutně žádnou hloubku. Myšlenkou a poselstvím mi snímek nejvíce připomínal Dogville, který tímto doporučuji před tímto filmem upřednostnit. ()
Na rozdíl od mnohých, mně se líbil víc konec než začátek. Na začátku jsem se spíš nudil. STRAŠNĚ mi vadila ta ruční kamera (ať jde celý Dogma někam!). Björk mě jako zpěvačka vůbec nezajímá, ale její herecký výkon byl výborný. Skvělí byli ovšem i Deneuve, Morse a Stormare, ale Björk ostatní svých bezprostředním výkonem zastínila. Muzikálové vstupy měly různou kvalitu, většinou byly ale spíše oživením filmu a byl jsem za ně vděčný. A ten tolik kritizovaný konec...Spíše než jako citově přepjaté bych to označil za velmi silně natočené, syrové a uvěřitelné. I ten hysterický záchvat byl uvěřitelný - snažte se jen vcítit do pocitů člověka v takové situaci! Já bych těch 107 kroků určitě nebyl schopen ujít. ()
Nevím, jestli příčinou toho, že mě tenhle film nenadchnul byla Bjork, kterou bytostně nesnáším (a na mé averzi vůči ní se nic nezměnilo). Nevím, jestli mi vadilo to „typické české“ jméno Selma, na které jsem si ani po víc jak 2 hodinách nezvykla. Nevím, jestli mi vadila role Catherine Deneuve jako dělnice ve fabrice, protože mi prostě k této krásné a elegantní ženě nepasovala . montérky to není kostým pro ni. Vážně nevím, statečně jsem se přes své výhrady protrpěla až ke spásnému konci. Spásnému pro mě! ()
Úchvatné drama, které jen dokazuje, že Lars von Trier je genius. Dokonale promyšlené v každém své záběru, úžasný scénář a nevídaná psychická tyranie diváka (ač jen přetahuje zažité principy ad absurdum a z diváka si dělá opět legraci), který zde není pouhým příjemcem obrazového materiálu. Hlavní dějová linie je drtivá a režisér ji servíruje bez příkras. Ruční kamera umocňuje pocit autentičnosti a napomahá divákovi v akceptování vážnosti tohoto příběhu. Zároveň však funguje jako velice funkční prostředek k eliminaci záchranných bodů, takže divák se prostě nemá čeho chytit a musí 'v tom s hridnkou naplno plout'. Sledování fabule se tak mění v realistický příběh s hrdiny, které důvěrně známe. Chvílemi se může zdát, že sledujeme obyčejné home video. Režisér přesně cílí divákovu pozornost na důležitá fakta, příčemž 'to ostatní není důležité'. Známe hlavní příběh, nejdůležitější postavy a místa jakožto záchytné body, přesto však spolu s hrdinkou plyneme pomalu dějem a procházíme stejnými pocity jako ona. Prožíváme s ní chvíle radosti, chápeme její motivaci a soucítíme s ní, chvílemi nás přemáhá touha, jako bychom chtěli změnit jasně dané schéma, které se již od samotného začátku blíží k důležitému ukončení. Trier střídá depresy s útěky, které zde představují muzikálová čísla (statická kamera nabízí záchranné body i divákovi!), jež si hrdinka představuje, aby nemusela čelit tvrdé realitě a vědomky s sebou unáší i samotné diváky, kteří si mohou na chvíli oddechnout a vnímat úchvatné rytmy a originální choreografii. Fikční svět je úžasně zakomponován do reality, každý detail do sebe zapadá. Vedení herců je ladné, nikdo nepřehrává, celý snímek se odehrává na 'divadelních prknech' je snový a Björk jej dokáže neskutečným způsobem táhnout. To právě ona se stává průvodcem v tomto fikčním světě. Není to ona, kdo se bojí dojít do cíle, to divák jí brání, ona statečně vzdoruje. Po prvním zhlédnutí mi bylo strašně, celý film mě pohltil a na konci zničeného vyflusl ven. Trier opět obstál... ()
Galéria (37)
Zaujímavosti (29)
- V době vzniku filmu bylo mnoho napsáno o neshodách mezi scenáristou a režisérem Larsem von Trierem a představitelkou hlavní role, zpěvačkou Björk (Selma Ježková). Ta k tomu tehdy řekla: "Naše rozpory byly zveličeny. Marketingové oddělení distribuční společnosti propadlo panice, protože se ukázalo, že Tanec v temnotách bude nejdražší skandinávský film všech dob a já jsem se už dlouho zdráhala ho propagovat. Takže potřebovali něco, co by film dostalo na první stránky, a vymysleli si tuhle historku. Většina těch věcí je hodně přitažená za vlasy, ale je pochopitelné, že pokud se sejdou dvě do té míry silné osobnosti jako Lars a já, jednoduché to není. Tím se ale vyznačuje každá dobrá spolupráce. Není nic krásnějšího než sedět v místnosti plné géniů a cítit, že každý z nich má dost prostoru. Jen v takovém případě je to skutečně napínavé, protože když existují rozpory, je nutné hledat kompromis. Se mnou a Larsem to bylo přesně tak - stačí se podívat na film a je jasné, že všechny konflikty byly vyřešeny. Jinak by žádný film nevznikl." A z čeho že ony rozpory vyplývaly? "Měli jsme naprosto odlišné názory na to, kým Selma vlastně je. Já jsem z ní chtěla udělat velmi poetickou, lehkou postavu - právě takovou, jaká je naznačena v muzikálové formě ve snových sekvencích. Moje Selma by byla euforičtější a svobodnější. Ovšem Lars von Trier je fanatik bolesti. Chce vidět utrpení - především u ženských postav. Chtěl Selmu vytvořit jako jednoduchou, přihlouplou dívku s dětskou řečí, což byla představa, s níž jsem se nedokázala ztotožnit. Setkali jsme se někde uprostřed. Bojovala jsem o Selmin smysl pro krásu a jsem ráda, že jsem to svou paličatostí prosadila. Selmina fantazie je přece tak silná právě proto, že její život je velmi zlý. Zoufalství dává člověku silný emocionální impulz, unáší vás stále výš. U Larse to bylo ovšem nemožné. Film je kompromisem mezi oběma našimi pohledy na věc, směsí reality a fantazie." (NIRO)
- Jedna z písní soundtracku "My favourite things" zazní také v úplném začátku filmu Strach a hnus v Las Vegas - během 27 sekund, kdy píseň hraje, můžete vidět Vietnamce držícího znak s nápisem "Selma". (D3VIL)
- Na otázku, v čem podle ní spočívá rozdíl mezi světem hudby a filmu, představitelka Selmy Ježkové, zpěvačka Björk, v čase premiéry filmu odpověděla: "Každý sní o tom, že se stane hercem. Dialogy a mluvené slovo jsou komunikačními prostředky, jimž se hudebníci vyhýbají. Slova nepatří k jejich oblíbeným výrazovým formám, protože většina diváků je introvertních. Uvědomte si jen, jak se nahrávají desky - v absolutní izolaci. Trávíte hodiny tím, že v úplné samotě přemýšlíte nad věcimi, a snadno se vám může stát, že jediný člověk, kterého za dlouhé měsíce potkáte, je zvukový technik. A sotva je deska hotová, následují koncerty, které pro mě taky nejsou zvlášť lehké. Jsem vždycky neuvěřitelně nervózní - dokud nezaznějí první tóny písničky. Pak se okamžitě uklidním, protože na pódiu nehraju ve skutečnosti před tisíci lidmi, ale jen ve svých písních. Skoro jako v mýdlové bublině, ve které se mi nemůže nic stát. Pop a film jsou dva úplně odlišné světy." (NIRO)
Reklama