Lúčenie

Bolestné rozhodování mezi dvěma stejně platnými společenskými nároky - uchování si minulosti, a to i s jejími hmotnými pozůstatky, které se v určitou chvíli mohou stát překážkou pokroku, nebo naopak obětování něčeho z nás samotných a z našich předků ve prospěch budoucnosti. Protože jestli chceme (a my musíme) jít dopředu, musíme něco nechat za námi. Ale na druhou stranu: "Jsme tím, co si pamatujeme. Bez paměti mizíme, přestáváme existovat, naše minulost je vymazána a přece věnujeme paměti jen málo pozornosti, kromě případů kdy nás opustí. Dělám strašně málo k jejímu procvičení, živení, posilování a ochraně." (Mark Twain) Ano, musíme hledět dopředu, ale zároveň nezapomínat na to, co jsme nechali vzadu. Ale co když jsme v mlze, kde je vpředu a kde vzadu? Rusko se totiž na přelomu 70. a 80. letech ocitlo v mlze, jako už tolikrát ve své dlouhé historii... (24.05.2013)

Kontinuita je záležitostí místa nikoli času. Sepjetí s půdou je relevantnější než osobní prožitky v čase. Darjina modlitba k Matce zemi je samozřejmě působivá, vždyť z ní pocházíme a znovu se do ní vracíme, ale není to úplně tak... Komisař nás poučuje, že máme oči vpředu, abychom se dívali do budoucnosti, ale to, co vidíme, je pouze minulost, v přítomnosti není budoucnost obsažena... Dialektika času a místa "musíme být tehdy a tehdy, tam a tam" (hollywoodské pojetí), "jsme tu a čas plyne" (ruské pojetí - Mosfilm)... Pohanství se potápí s ostrovem Maťorou, nic už se z něj nepodaří plně obnovit - tance, hudby, rituály spojené s úrodou a plozením, v nichž ego hoří jako domy na Maťoře... Pekelná rota v igelitových pláštěnkách zápasí se stromem, symbolem pohanské mystické zkušenosti; nižší ďáblové vysmívající se lidskému pachtění... Rituální očista domu ustavující stabilitu a kontinuitu věcí, zatímco ďáblící už konají své destrukční ohnivé dílo... Mlha vpředu a mlha vzadu, až loď narazí do vejce a prorazí jeho křehkou skořápku, vznikne něco nového, nový svět. Starý končí, tohle je jeho "poslednij srok"... (27.09.2017)

Jestliže knižní předloha Valentina Rasputina je laděno do stylu socialistického realismu, Elemu Klimovovi se podařilo novelu přetavit do filmu, jenž se evidentně staví kriticky k sovětské moci, která ve jménu "vyšších cílů" ničí jedinečnou komunitu sedláků na ostrově a zároveň vesnici Maťoře, násilně je mění na dělníky a stěhuje je do panelákových sídlišť. Nádherně to vystihuje tragikomická scéna, kdy obyvatelé vesnice před panelákem dojí krávu. K mimořádné sugestivitě dílá příspívá jemný tmavězelený filtr a podmanivě depresivní hudba Vjačeslava Artyomova a Alfreda Shnitkeho. Velice silný film s mnoha emotivně vypjatými situacemi. (01.08.2006)

Je to zas jako u Ty a já - film je tak dokonalý, až se mění v kýč. A je to zas jako u Jdi a dívej se: pro efektní záběr neváhá Klimov ničit živou bytost. Kýč je to zejména propagandou a polaritou duchovna - je to podobné Tarkovského emigrantským filmům, jeho patosu - ovšem: Rusové! Zajímalo by mě, jak by některé ženské scény pojala Šepiťko. Neskutečný Šnitke v muzice.. (09.09.2020)

Tento film natočený v ateistickém Sovětském svazu je duchovnější než kterýkoliv hollywoodský biblický velkofilm. Je to obraz jednoho ze soudných dnů, což odkazuje na křesťanství, ale dotýká se tradice předkřesťanské, kdy posvěcená byla celá příroda. Darja, hlavní postava příběhu, by mohla být starozákonní prorokyní, křesťanskou světicí i pohanskou kněžkou, jak ukazuje její modlitba v lese. Nádherě nasnímané obrazy, nesmírně působivá hudba. У кого нет памяти, у того нет жизни. (01.05.2017)