Zelená karta

Tak trochu nestandardní romantická story :) Depardieu byl ve své roli sympaťák, naopak postava Andie MacDowell mě svým přístupem chvílemi dost štvala a skoro jsem se divila, že on jí to pořád trpí. Závěrečný obrat v jejich vztahu byl možná trochu "hrrr", ale rozhodně to byl zajímavý konec, který zkrátka utkví v hlavě. Stejně tak film jako celek, protože jednoduše působí neobyčejným dojmem (zaujal mě i začátek, který uvrhne diváka okamžitě do už hotové situace). ~(3,9★)~ (27.07.2019)

Aneb znáte to, jak se protiklady přitahují. Tady je to navíc pod bedlivým dohledem chameleona z Austrálie Petera Weira, který na realizaci svého vysněného projektu „neznali se, ale vzali se“ čekal několik let. Americká ekoložka a vegetariánka a trochu obhroublý francouzský emigrant – on potřeboval zelenou kartu, ona toužila po velkém bytu se skleníkem. O účelový svazek se ale brzy začnou zajímat úředníci z imigračního, kteří zanedlouho položí nepříjemné otázky. Výborná hudba Hanse Zimmera, přesný Gérard Depardieu, rozkošná Andie MacDowell, skvěle napsané dialogy, národnostní rozdíly, trošku rozpačitý start, ale o to příjemnější střed a dojezd. I dnes to pořád velmi dobře chutná. (01.01.2016)

Úplně chápu, proč se Gérard Depardieu dostal se svým herectvím až do Hollywoodu. V devadesátých letech totiž byla radost sledovat jeho role. Byl z něj totiž takovej správnej, dobrosrdečnej, obří i když trošku cholerickej Francouz, kterého si nešlo neoblíbit. Zelená karta je jeho vstupenkou do světa Ameriky a on ji zvládl s naprostou grácií, která mu nejde v tomto filmu upřít. Popravdě jsem si tímto filmem krásně připomněl, proč ho vlastně mám tak rád. Hezký, příjemný, lidský film s evropskou nonšalancí v americkém světě. (06.09.2017)

Andie a Gérard. Střešní byt se skleníkem. Chemie pracující na plné obrátky. Charizma francouzského (sice tloustnoucího, ale co jako?:) chlapíka, který vlastní jeden z nejtypičtějších nosů filmového plátna ruku v ruce s přirozenou krásou americké ženy s nádhernými, kudrnatými vlasy. Lehký, inteligentní humor, v jehož stylu se nese celý film, dialogy i atmosféra. Nejvíce mě rozesmála scéna, kdy za Bronte a Georgem přijdou dva pracovníci z imigračního oddělení. Oba dva se sotva poznali a mají vyprávět o svém manželství a o tom, jak se poznali. Tato situace přináší geniální rozehrávání a instinkty ze strany Bronte a George. Okouzlující je rovněž scéna ze závěru filmu, kdy se na sebe oba několik sekund dívají přes sklo kavárny. Beze slov, pouze pohledy a lehké úsměvy. V nich dokázali říct vše. Konec filmu mě sice plně neuspokojil, ale scény před ním mi daly alespoň to, nač jsem po celý příběh čekala. Pro mě téměř geniální snímek. (29.12.2011)

To už bude skoro 30 let, co jsem na tom byl v letním kině? No teda. Ale pořád jsem si pamatoval parádní klavírní scénu (kterou si pak podobně Depardieu zopakoval v Táta nebo milenec). Taková milá romantická komedie, ne přímo k zasmání, ale k nemizícímu úsměvu na tváři, z doby, kdy se osmdesátky lámaly do devadesátek. A k tomu výborná Enya jako hudební podkres. Kdo by si nepamatoval Monticello? (16.10.2019)