CODA

Poměrně věrný remake francouzské komedie Rodinka Belierových. Režisérka a scenáristka Siân Heder zejména víc rozpracovala vedlejší postavy a do rolí neslyšících vybrala herce, kteří sami neslyší, takže si můžeme užít výborného Troye Kotsura. Ten svým uvolněným projevem hodně přispívá k tomu, že scény ze života neslyšících působí autenticky. Ve skutečnosti autentičtěji než hlavní linie s Rubyinou pohádkově snadnou proměnou z ostýchavé outsiderky ve schopnou mladou zpěvačku. Bez trojice nestereotypních neslyšících postav by byla CODA jen další banální film o dospívání a cestě za (americkým) snem. Ústřední konflikt mezi rodinou a zpíváním není na dvě hodiny dost nosný a nevytváří velké napětí, protože tušíme, jak to všechno dopadne. Tvůrci kvůli zachování pohodové atmosféry sympatickým postavám nestavějí do cesty větší překážky. Naopak jim vše maximálně ulehčují. Ve škole Ruby zamilovaně pokukuje po spolužákovi. O pár scén později je zrovna s ním vybrána pro duet. Ruby si před přihlášením do sboru zpívala jen pro sebe. Přesto má od začátku vyškoleně znějící hlas. Podobně lehko mizí další potenciální komplikace. Rodina je při obchodování s rybami vykořisťována? Neva, začne ze dne na den podnikat na vlastní pěst. Ruby si nemůže dovolit platit další studium? Není problém, existuje přece stipendium. Klavíristka nezná píseň, kterou si Ruby vybrala? Určitě se včas objeví někdo, kdo ji zastoupí. Hlavně žádný stres. Rossiovi si jako nositelé výhradně pozitivních vlastností nezaslouží žádné velké trápení. Krom toho, že se živí rukama a neslyší, se o nich prakticky nic nedozvíme. Jako kdyby žili ve vakuu bez politiky, kultury či náboženství. Prostředí neslyšících příslušníků pracující třídy je jen plonkovou kulisou pro inspirativní příběh jedné teenagerky. Možná je ale stylistická opatrnost a podřízenost klišé účinným způsobem, jak širšímu publiku stravitelně představit život komunity, která se v médiích vyskytuje jenom vzácně. Každopádně, pokud CODA přes malou režijní invenci a minimální osobitost funguje, pak ne jako film o neslyšících (kteří představují jen stafáž v tuctovém příběhu slyšící protagonistky), ale jako dramedy, v níž je vše vypočítáno tak, aby to vyvolalo slzy nebo smích. 65% (31.03.2022)

„Choď.“ Doják roka. Je to o 10 minút dlhšie, než bolo nutné a neoriginálny, predvídateľný scenár je plný klišé. Lenže na poli feel good to valcuje. V druhej polovici sa nachádza tak veľa scén, z ktorých sa vám bude zastavovať srdce, až to nie je pekné. Svojím spôsobom nový Billy Elliot. Možno mi chýbalo, že nepotiahli dej viac dopredu. Nejaké veci sa stratili v preklade (blbé spolužiačky, romanca neromanca s rovesníkom, z ktorej v podstate nič nevyplýva, bratovo postavenie sa na vlastné nohy). Ako to bolo v nasledujúcich rokoch? Spomínate na krásnu bodku po rokoch z divadla z Billyho Elliota? Tu nič také nie je. Chýba to. Ale i tak sú to jasné 4*. Z hercov neviem, kto bol najlepší (keďže všetky postavy sú psychologicky kvalitne a uveriteľne spracované), ale asi jedinečný Eugenio Villalobos ako nezameniteľný učiteľ hudby. A k tomu skvelé You´re All I Need To Get By. (16.10.2021)

Emilia Jones si skôr či neskôr pre tú sošku pôjde. Mladá, extrémne talentovaná, už len skutočne dobrý projekt a pár rôčkov skúseností. Otázka ale znie, aj o rok sa môžme tešiť na film s prvkom posunkovej reči? Stane sa z toho nová tradícia ako povinné nominovanie zberačov? CODA vskutku neprináša nič nové. Mladá má ťažký život skrz rodinu, jeblých spolužiakov a musí sa s tým vysporiadať. Celý čas to je o boji, čo chce, čo by mala a čo musí. Postavy sú definované hneď od začiatku, ich posun je len veľmi malý. Nie sú vyslovene protivné, skôr sympatické, aj keď majú svoje oné. Celý príbeh je zasadený do predvídateľnej šablónky, až do konca, čo mi tu konkrétne trochu vadilo. Na úkor inovatívnosti je tu ale veľa emócií, ktoré búchajú z každej strany. Hlavne je tu veľa scén, ktoré nútia diváka k zamysleniu. Plus to má silné posolstvo, čo som u Zvuku metalu minulý rok nezaznamenal. Jednu sošku by som im doprial, nešklbal som si kotlety a keď to budete pozerať v slabšom emočnom rozpoložení, na konci Vám slzička ukápne. 3 z 5 (15.03.2022)

Vždy se mezi těmi „velkými“ filmy s oscarovými ambicemi objeví nějaká milá nezávislá vlaštovka, která potěší umělečtěji zaměřené publikum. Má výborně napsané dialogy, skvostné herecké výkony, příjemně černý humor, neplýtvá sentimentem. A hlavně vypráví o zcela obyčejných věcech. Tentokrát je takovým kusem CODA. Jeden z nejchválenějších nezávislých filmů poslední doby nezklamal. Každopádně k těm obyčejným věcem, no, máme tu totiž dospívání slyšící dívky Ruby v úplně neslyšící rodině, která na ni (logicky) dost spoléhá. Od rodinného rybářského byznysu až po lékařské prohlídky s ošemetnými sděleními doktora. Jenže Ruby má trochu jiné sny, protože si jejího pěveckého talentu všimne učitel hudby. A předloží před ni možnost dostat se na bostonskou konzervatoř. Takže tu máme očekávané dilema mezi vlastními touhami a závazky vůči rodině. Je to samozřejmě průhledné a postupně si přesně odškrtáváme jednotlivé položky z pomyslného seznamu á la trnitá a nijak objevná cesta za svým snem (ostatně trochu rychle vystřelí nahoru). Ruby čelí neustálým drobným bitvám v rodině, která ji mimo jiné opakovaně uvádí do rozpaků. I projevy náklonosti s jejími jednotlivými členy jsou kvůli jejich handicapu „zvláštní“, samotný humor však pramení z daných situací přirozeně. A ač to na první dojem vypadá jako kalkul, tvůrci k látce přistoupili s velkou pokorou. Emilia Jones vypadá, že znakovou řeč ovládá celý život. Každá emoce, kterou prožívá, uhodila hřebík na hlavičku. Skvělí jsou i Troy Kotsur a oscarová Marlee Matlin, která byla v Bohem zapomenutých dětech zjevením. Herci, kteří jsou oba ve skutečném životě neslyšící, odvádějí vynikající práci. Stejně jako temperamentní Eugenio Derbez, který pokud dostane slušný scénář, a ještě lepší dialogy, dokáže divy. Milý a čistý kus o hudbě a jinakosti. (07.01.2022)

Trivialita se srdíčkem. Další teenager chce opustit rodinu, která ho potřebuje, aby dosáhl něco víc, aby uplatnil talent. A tak to všichni řeší. Jenomže snad poprvé v americkém filmu s hluchoněmými postavami a posunkovou řečí. Snímek sice námětem a klíčovými scénami kopíruje evropský originál Rodinka Belierových z roku 2014, ale přidává do něj i množství nápadů, a jako celek je perfektně zrežírovaný a zahraný. Oscar za film roku? Film nebyl natočen za účelem dostat ho, byl natočen ženou a s již zmíněným srdcem a vypravěčskou invencí přibližuje život handicapovaných. Takže všechny predispozice. (06.05.2022)