Najhorší človek na svete

Ve vztahu roztěkané Julie a vnitřně již vyrovnaného Aksela se odrážejí všechny možné problémy a nectnosti současného světa, s nímž se dobrovolně řítíme do záhuby. Připadá mi docela zvláštní, že zde při tom volném pádu střemhlav probleskují šťastné okamžiky, které mají sílu diváka strhnout k radostné euforii. A přesně to se během sledování filmu párkrát stalo i mně. (85%) (17.04.2023)

Vzhledem k tomu, jak Aerofilms ten film rve všemi otvory (jeho trailer jsem viděl dobře patnáctkrát) a očividně se jím snaží zalepit dvouletou covidovou ztrátu, tak jsem na něj šel už automaticky v opozici. A tím vznikla naše fantastická vzájemná válka, která trvala až do samotného jeho konce. Jeden z mých prvních útoků bylo obvinění, že ona se velmi dobře buduje nezávislá a svérázná hrdinka, když jí film předepisuje tak dementní a jednorozměrný mužský postavy. Jenomže když chvíli nechá ty postavy mluvit o něčem jiném než o vztazích, najednou tak hloupé nejsou a padají z nich vlastně docela zajímavý detaily. Jenomže co když i tyhle pasáže popisují nějaké klasické mužské klišé, které já si ale neuvědomuji, protože jsem tím klišé? A teď nastávaly ty momenty, kdy jsem se bránil naskočit na jakékoli z naznačených témat, protože jsem se obával, že lezu do pasti. Párkrát se to ukázalo jako odůvodněné a přesto jsem občas propadl tradičnímu diváckému feel-good klišé "She's literally me!" (definitivně ve scéně, kdy se hrdinka toulá po města, vtírá se na cizí kalby, kde se dvěma semestry medicíny radí ostatním "z lékařské pozice" jak mají vychovávat děti), abych se pak filmu smál, jak si musí dopomáhat cancer plotem. Ten je ale najednou nejsilnější pasáží se skutečnou hmatatelnou přítomností konečnosti a vzpomněl jsem si skrze něj na Verhoevenův Turkish Delight. V závěru bitvy jsem již téměř uznal svojí plnou kapitulaci než si film nakonec nemohl pomoci a ono téma ženské nezávislosti musel demonstrovat skrze dilema mít/nemít dítě a strašně mě rozčílil poslední záběr, protože kdo si kurva dá monitor hned vedle sporáku?! Takže vítězství jde za Trierem, nicméně v deskoherních termínech to nakonec nedotáhl na Major Victory, nýbrž pouze na Minor. Ale zapotil jsem se u toho. (21.03.2022)

Fajnově provedená romance z pohledu třicátníků v dnešním světě, která se zaobírá tím, jak jsme dnes zahlceni, až je těžké se vůbec v tom všem najít. Celou dobu šlo o příjemnou, vtipnou a zábavnou podívanou, která se pro mě extrémně vyhoupla v poslední půlhodince. Opravdu hutný vyvrcholení, znázorňující skutečně krásně vztah dvou lidí, kteří k sobě něco cítí a cítily, ale už nejsou spolu. Je mezi nimi plno nevyřčených a nespravedlivých věcí, avšak si až moc užívají vzájemnou přítomnost. Celé to pozvedává hlavně provedení, kdy takto krásně, zajímavě a originálně zpracované momenty jako intelektuální a emocionální nevěra, chuť být s někým jiným nebo rozchod jsem dlouho neviděl. Prostě parádní pecka, která mohla být v té první hodince o něco silnější! 8/10 (07.01.2023)

Pocitově v tom vnímám návaznost na francouzskou novou vlnu, potkávám zmodernizovaného Lelouche, zintenzivněného Godarda, hrajícího si Gondryho, odvázaného Truffalta a možná i kousek pozdního Chabrola. Rozjezd byl pomalý, ale pro představení Julie nutný. Ale přežvýkání prvních dvaceti minut se velmi vyplatí. Kdo vydrží, dostane skvostný filmový zážitek plný ožehavých témat současnosti, o kterých se nemluví. To vše zabaleno do výsostně povedené formy. (26.03.2022)

Je to daleko lepší než ty naše české sračky s uvadlejma nehercama z ulice. Příjemně natočený film se spoustou originálních prvků, které bych v tomto žánru nečekal. Film je rozdělem do 12 kapitol včetně epilogu, kamera zde byla na jedničku, herci taky zahráli svoje. Příběh o tom, že ne každá žena chce být ve 30 matkou a svět okolo jí přesvědčuje že musí se mi líbil, avšak nejedná se o nic převratného z čeho bych si sedal na zadek, ale natočeno to bylo hezky - za mě lepší 3 hvězdičky. (23.11.2022)