castor

Světlo a tma, obyčejní lidé, jejich radosti i smutek, snění i realita. Ta se odvíjí zejména od toho, že rodina podnikatele Otty Franka je židovská. Těm bylo postupně zakazováno nejen podnikat nebo se účastnit společenského života, ale moc dobře víme, co následovalo… Přitom nejprve uprchli před nacismem z Německa do Amsterdamu. Když bylo i Nizozemsko okupováno, ocitli se znovu v nebezpečí. Přes dva roky se od července 1942 ukrývali v tajných místnostech kancelářské budovy hlavy rodiny… a jejich osudy jsou nám předkládané z nezvyklého úhlu, přičemž hlavní postava musela sama projít obtížným začleněním v cizí zemi: místy lehkomyslná, jindy bystrá, pokaždé temperamentní sekretářka Miep. A nejde jen o rodiny Frankových a van Pelsových. Společně s manželem pomáhali na mnoha úrovních a zároveň hledali způsoby, jak se vyhnout nacistům. Oba se nehodlali dívat jinam, nicméně z jejich životů se stal seznam starostí. Výsledek je výborný. Nápaditý, skvěle zrežírovaný i zahraný. Neustále jsme každopádně svědky momentů vzdoru, humoru a vytrvalosti, ale já bych uvítal zejména víc vzteku či hrůzy. Prostě tu a tam měli jít tvůrci víc na dřeň, ukázat víc syrovosti a surovosti, nacisté byli jednoduše spojováni s neuvěřitelnými zvěrstvy, které se do určité míry měly (dle mého) do série promítnout. Bel Powley je každopádně ve svém výkonu výborná, nejen díky pronikavým modrým očím a neochvějnému odhodlání. Joe Cole je divákům přece jenom známější (gangsterská sága Gangy z Birminghamu i moderní Gangs of London), jejich vzájemná chemie funguje na výbornou (i třeba v obyčejné vaně). Ač válečný Amsterdam, několik týdnů se natáčelo v Praze. Zajímavá je proto i role, respektive účast herce Lieva Schreibera. Sic Američan, má i ukrajinské či polské předky. V Česku již natočil několik historických projektů, včetně dramatu, v němž se mladík rozhodne vypravit na Ukrajinu po stopách svých židovských předků.

Pokračujeme v satirických či mírně futuristických příbězích píchajících do vymožeností moderního světa, které překvapují jak stylem vyprávění, tak myšlenkou i pointou. Na šestou sérii jsme přitom čekali až nezvykle dlouho, nicméně tentokrát si pro nás Charlie Brooker připravil náplast v podobě pětice nových dílů, což je o dva více než tomu bylo minule. Loch Henry není standardní epizoda série. Sledujeme mladý pár, který navštíví jeho rodné skotské městečko s cílem natočit v něm studentský dokument. Dostanou se však k několik let starému příběhu, kdy do města mířilo ještě množství turistů. A pak se něco událo... Původní námět tak nakonec přebije příběh o místním Hannibalu Lecterovi, který si roky udržoval vlastní doupě smrti a který otřásl celým regionem. Holt najít staré rodinné videokazety může přinést děsivé tajemství... Diváci budou na konci asi trochu rozdělení, nicméně je to dobře zahrané, nepředvídatelně natočené, slušně sestříhané a má to atmosféru zapadlého britského zapadákova.

Výtečná první hodina... První dojem ještě nemusí znamenat, že všechno bude sluncem zalité. Itálie, dovolená, dvě rodiny vždy s jedním malým dítětem. Padnou si do oka, ač je jedna rodina dánská a druhá z Nizozemí. Radovánky skončí, nicméně rodina z Holandska pozve druhou famílii k sobě na několik dní na návštěvu. Mají jet? Není to unáhlené? Záhy ovšem na holandském venkově započnou pochybovat o správnosti rozhodnutí a naopak holandský pár s nemluvným synkem začne překračovat nejrůznější hranice. Přijde jedna, pak další napjatá situace. Signálů je víc, pak už je asi na divákovi, zda skousne, co všechno je manželský pár u hostitelů „ochotný“ ve vlastní bázlivosti akceptovat. Herci jsou přesní (výteční jsou zejména pánové), atmosféra ještě dlouho zůstane v paměti. Závěrečná půlhodinka (kterou tak nějak očekáváme) naneštěstí nevysvětlí, proč „to dělají“, dánské duo je navíc až přespříliš pasivní, přesto je finále nepříjemné a úderné. Možná je to jakýsi plivanec směrem k těm, kteří platí za stádo odevzdaných kývačů či snadno ovladatelných ovcí.

„Tohle je Jack Ryan. Budete ho poslouchat na slovo!“ A je jedno, že mu před pár hodinami v zajetí na záda lili horkou vodu a do ran sypali sůl, jeden z jeho kámošů ho stejně klidně poplácá po ramenou. Ta skvělá a úžasná Amerika zase jednou čelí bezprecedentní hrozbě. Seriál začal na Amazon Prime Video na sklonku srpna 2018 a mezi fanoušky se okamžitě zařadil mezi ty vůbec nejpopulárnější projekty. Vydařila se i druhá řada, ve třetí už to výrazněji drhlo. Polovina čtvrté série sice potěší návratem všech starých známých, ale zároveň nenabídne pořádnou akci, pořádné napětí ani pořádné dialogy. Je to nezáživné, zamotané, plné příběhové vaty. Jeden pomůže s nejbližšími druhému, ten se zase postará o rodinu dalšího. A Jack se evidentně bude muset rozhodnout, zda bude i nadále věřit v systém, za jehož ochranu léta bojoval. Upřímně jsem rád, že to celé končí, nicméně třeba akce na mexických hranicích celkový dojem docela zachraňuje. Seriálový popcorn je pryč, už to místy drhlo, i když po Ryanově výstupu na půdě Senátu (ukončení série doma ve Spojených státech se dalo očekávat) mu zase budou všichni na dálku tleskat.

S kabelkou plnou peněz vkráčí do nacistického sídla, za osvobození Frankových znovu udělá cokoliv. Spoléhá na nacistického úředníka, který projevil lítost. Už na začátku na ni okolnosti a Frankova rodina naložily zatraceně náročný úkol, ani po letech ovšem nepolevila… Spojenci totiž stále nepřicházejí a tulipánová polévka je určitě nevytrhne. A hledání přeživších obyvatel přístavby je stále zoufalejší. Je škoda, že „pořádné“ emoce přicházejí až s poslední epizodou. Bolestem srdce se neubrání bytná manželů, když vidí, co se stalo s její rodinou, silněji pak logicky zasáhnou postupné zprávy o osudu rodin van Pelsových a Frankových. Silný příběh o lidskosti.

Z Německa uprchli před nacismem do Amsterdamu. Když bylo i Nizozemsko okupováno Německem, ocitli se znovu v nebezpečí. Přes dva roky se od července 1942 ukrývali v tajných místnostech kancelářské budovy hlavy rodiny Otty Franka… a jejich osudy nám i po tolika letech připomínají hrůzy minulosti. A je zajímavé, že je nám vše předkládané z nezvyklého úhlu, přičemž hlavní postava musela sama projít obtížným začleněním v cizí zemi… Zásahy nacistů v Amsterdamu se stupňují, což Miep na vlastní kůži zažije. A právě té pomůže, že má rakouský přízvuk. Mimochodem pod sérií je podepsané tvůrčí duo Tony Phelan a Joan Rater, kteří stojí produkčně, scénáristicky i režijně za řadou epizod podstatně rozjívenějších a modelovějších Chirurgů. Finále je za rohem.

Neustále jsme svědky momentů vzdoru, humoru a vytrvalosti, nicméně já bych uvítal právě víc vzteku či hrůzy. Prostě tu a tam měli jít tvůrci víc na dřeň, ukázat víc syrovosti a surovosti, nacisté byli jednoduše spojováni s neuvěřitelnými zvěrstvy, které se do určité míry měly (dle mého) do série promítnout. U Frankových a van Pelsových převládá optimismus, z poslechu rádia se dozvídají o vylodění spojenců v Normandii. U Giesových naopak přibývají další starosti: nový soused je nacista, Jan se dostává do několika krizových situací, nicméně jejich odhodlání nespočívá pouze v osmi lidech ukrytých nad kancelářemi pana Franka, ale průběžně pomáhají i vnoučatům své bytné, vysokoškolákům, zdravotním sestrám či nemluvňatům…

Rodinka starého mafiánského kápa Finna Wallace velké sympatie neposbírá. O tom žádná. A pak Finn koupí kulku do hlavy. To neměli dělat, protože rozjeli kolotoč intrik, brutálního násilí, špatných rozhodnutí, vrážení si kudel do zad a poměřování si eg. Král je mrtev a co bude dál? Byznys přebírá vznětlivý syn Sean, obchod jde ale dočasně stranou, důležité je totiž ukázat na toho, kdo stiskl spoušť. A kdo to celé objednal. Tvůrci rozehrávají klasickou mocenskou šachovou partii, ve které jsou nesympatičtí bossové i jejich poskoci. Dlouho je to právě o hledání cesty k postavám, kterých je moc, tou ústřední je polda v utajení, který se dostává pod kůži několika stěžejním hráčům. Žádný až tak silný, ba dokonce osudový příběh jsem ale nevnímal. Na žádné velké klanění se před scénářem to rozhodně není. Jak zaznívá všude kolem, naopak vybočuje nekompromisní akce, která je přehledná, nápaditá a svou reálností místy vyráží dech. Velšský filmař Gareth Evans, který stojí za uznávanou akční sérií (čti absolutní řežbou) The Raid, plní tyhle kolonky na jedničku. Všechna čest choreografii, i tady jdou herci/kaskadéři co se fyzického výkonu na dřeň. Mám rád, když mají tvůrci kuráž, ale na druhou stranu to neznamená, že potřebuji ke spokojenosti, aby krev čvachtala z každého druhého záběru. V tomhle světě je prostě naprosto běžné, že někdo někoho ohrožuje bouchačkou nebo někomu pomalu strhává nehty. Žádná policie, žádní svědci, žádné kamery, žádné obavy z důsledků. Britové, Nigerijci, Irové, Dánové, Turci… jedni mají automatické zbraně, jiní mačety, všichni neklidnou povahu. Ty celkové tři hvězdy mi nakonec sedí víc, a to i proto, že v druhé polovině série to stále silněji nedrží pohromadě, mnohé dějové linie se svého uspokojivého konce nedočkaly. Sympaticky propletené to v závěru nakonec není, finále víceméně nijaké.

Díl s několika ohlédnutími do minulosti. Janovo zapojení v odboji se každopádně prohlubuje, jeho vzdorovité činy už nejsou jen o drobných krádežích. Nicméně nechce slyšet Miepiny prosby, aby se nebezpečné mise neúčastnil. Oba se nehodlají dívat jinam, nicméně z jejich životů se stal seznam starostí. Ač válečný Amsterdam, několik týdnů se natáčelo v Praze. Zajímavá je proto i role, respektive účast herce Lieva Schreibera. Sic Američan, má také ukrajinské či polské předky. V Česku již natočil několik historických projektů, včetně dramatu, v němž se mladík rozhodne vypravit na Ukrajinu po stopách svých židovských předků. Jeho úsporný projev v postavě Otty Franka (který byl mimochodem veteránem první světové války) mě baví. Jen těch emocí mělo být od začátku krapet víc.

Je tu finále třetí řady a bohužel i celkové loučení s jednou z nejlépe napsaných ženských postav posledních mnoha let. Sarah Lancashire ji po všech 18 dílů hrála výtečně, také s Jamesem Nortonem si tvůrci solidně vyhráli. Tihle dva sehrají podstatnou roli i tentokrát, nevyhnutelná konfrontace není nikterak originální a možná někoho zklame, ale tak to asi mělo být. A Catherine ještě při odchodu nakopne kolegy při pátrání, koho že si to proklepla v databázi a že ten dotyčný bydlí jen pár metrů od nalezené zavražděné ženy. Ostatně co jiného čekat od seržantky, která byla i v uplynulých sériích často u stěžejních situací, a zatímco muži vedli od stolu vyšetřování zločinů, ona už byla o krok napřed.