Othello

S Vladimírem Justem jsme se shodli, že hláška "Dej mu něco pod hlavu ať mu nezapadne jazyk." je nejvtipnější moment v českém filmu od Jméno kódu Rubín. Petříček neustále předhazoval perky expozice a zejména ďábelskou talkshow Toma Opatřila. Jan Rejžek zamlel něco o stalinistických čurácích a šel si to pustit znovu. Docela jsme čuměli, protože jsme si všichni mysleli, že už je dávno mrtvej.

120 BPM neni heterák, co jde s teplym kámošem do queer baru a vezme si na sebe solidárně boa. 120 BPM je prvotřídní homouš, co už v tom baru od šesti sedí a když tam dorazí nervozní doprovod s boa, řekne si pod vousy "Bože co to je za kreténa?" Konečně queer film, který neni natočený pro heteráky, aby je do omrzení přesvědčoval, že homosexualita je normální, ale film, který komunikuje s homosexuály samotnými. Nikdo tam nežebrá o ničí uznání či sympatie, nic není zredukováno na karikaturu ve prospěch zjednodušení celé problematiky (taky za to zaplatíme 140minutovou stopáží). Opoziční strany se relativně trpělivě snaží komunikovat, obvinění ze strany Act Up nejsou nikdy potvrzena ani vyvrácena. Po filmu nenastane pětiminutovka vysvětlujících titulků. Být homosexuál, byl by film pro mě nejsilnější identifikační zážitek minimálně od Top Gun. Protože se mi tolik štěstí však nepřihodilo, nebudu předstírat, že jsem se dokázal na film patřičně navázat. Hvězdu však přidávám za fascinující setkání s bolestivou, tragickou, pomalou smrtí a surealitou okamžiku skonu v poslední čtvrtině.

Je to trochu buzzkill, když vás film pozve k baru k nachcanýmu starýmu mládenci s bouchačkou a nudným tatínkovi od rodiny, přičemž pro další dovolenou si vybere jako parťáka druhou variantu. Protože hned jak se rozpoutá genocida, tak nám dojde, že tentokrát nebudeme jenom sledovat, jak si v různých patáliích poradí protagonisté, nýbrž každá ta situace bude mít ještě prolog, kdy na sebe všichni budou řvát, že né a pak jako že teda jó, a také samozřejmě epilog, kdy po každé takové situaci se ještě všichni budou muset osahávat a ptát se, zdali jsou oukej. A Dowdle z toho nijak alibisticky nevybruslí, protože točí žánrovku, žádné syrové realistické drama o hrůzném konfliktu kdesi daleko, ale prostě napínavou podívanou se všemi chybami a berličkami, které k ní mohou patřit. A ve které se nepoflakuje nic jiného než chodící mauzoleum Pierce Brosnana, které odkazuje nejen na svojí nejzásadnější filmovou roli, ale také na svůj legendární pěvecký výkon v Mamma Mia! Tady je to pravda o něco lepší.

Původní Flatliners nebyla ze scénáristickýho hlediska sice taky žádná party hard, ale postavám jsme mohli věřit jejich sebedestruktivní zanícenost z potřeby sobeckého poznání, čemuž ještě dopomáhala stylizovaná, hyperaktivní režie rozjetého Schumachera, která celou zápletku umístila do opuštěných gotických interiérů a tichých ulic hostilního města chvíli před nespecifikovanou apokalypsou. V remaku si banda rozmazlených děcek působí klinickou smrt, aby jim to šlo líp ve škole, zatančili si, zapíchali nebo PEKLI DOMÁCÍ CHLEBA! Zájem o osudy těchto povrchních, bezcharakterních bytůstek, nehledě na spoustu neinovativních lekaček a strašáků, jsou samozřejmě úplně na bodu nula a film nic jinýho nemá. Ani ten vizuál, který z původních Hráčů dělal to, proč si jej alespoň někdo pamatuje.

Na začátku dokumentu je nám řečeno, že autista netrpí, protože je postižený, nýbrž proto, že je neurodiverzní, nicméně svět je vybudován pro neurotypické. Tomu je podřízeno i jeho zaměření, které schválně naprosto vynechává jakékoli lékařské hledisko problému, nýbrž se snaží nahlédnout do neskutečně barvitého, neurotického a přitažlivého světa, který tak nějak dává vlastně větší smysl než ten pragmatický, reálný. Janek si tak sice umetl pohodlnou cestičku, ve které jen snímá aktéry, aniž by měl nějaké větší tendence stavit před ně nějaké nosné situace a roztomile není schopný zastřít fakt, že autistům jejich uzavřené mikrosvěty prostě závidí, ale ono se mu vlastně není co divit. "Jsem ti ten plakát udělal takovej uměleckej. Ty takový blbiny děláš, ne?"

Brannaghovi se po nevydařených experimentech s velkorozpočtovou filmařinou (Jack Ryan, Thor) podařilo najít to správnou šachovnici, ve které jako filmový režisér může vyřádit i se svým scénickým cítěním. Pódium čtyř vagónů je pro něj ideálním settingem, ve kterém totiž dokáže pracovat s oblíbenými divadelní formální postupy a přesto využívat všech možností filmové řeči. Je tam vidět ta radost, to vyžívání se v rozličných sebemenších detailech, v rozestavování objektů a zejména v pohybu skrze scénu, kde se můžeme nechat mást či naopak sbírat indície pouhou prací s filmovým rámem. Je sice fakt, že divokou zalidněnost úvodu v Istanbulu, ve které přicházejí do filmu jedna postava za druhou v přeplněných ulicích úžasně hektického velkoměsta už film nepřekoná, ale pak zase přichází na řadu tichý obdiv nad důmyslnou prací s prostorem, v němž dlouhé, vycizelované záběry dělají maximum pro to, aby neopakovaly jakýkoli předchozí postup. Je to reminiscence té nejklasičtější filmařiny těmi nejsoučasnějšími prostředky, je to krása a zase po dlouhé době film, kdy venku zuří bouře, do kina zatéká, projekce je maličko nakřivo, ale já zase sedím, nedutám a čekám jak to s tou Bierhanzlovou mastí na lysinu pastí vlastně bylo a nic mi nechybí.

Kdyby George Clooney míň posedával s křížovkama v kavárnách, s úsměvem popíjeje Dolce Gusto, jak se mě snaží přesvědčit reklamní bannery a místo toho se zahrabal pod peřinu se scénářem a snažil se ucelit například způsob vyprávění, tak by třeba alespoň každá scéna nevypadala naprosto odtrženě od zbytku filmu a neustále se neměnila nálada od bizarní komedie po historickou obžalobu. Vedlejší postavy by tam taky třeba nebyly jen kvůli jedné scéně a nevršily by se zápletky dříve než by byly definovány charaktery. Matt Damon by třeba mohl hrát něco jiného než postavu Williama H. Macyho ve Fargu, akorát v jiném zasazení. A hlavně, hlavně by to nevypadalo jako narychlo spíchnuté umělecké přiživení na aktuálních problémech USA, které musí být hlavně co nejdříve dokončeno, aby bylo aktuální i v době uvedení do kin. Což je věc, které se bohužel asi obávat nikdo nemusel. Ale on ne, flákač kavárenskej. Tak ať mu chutná.

Já akorát mám trochu problém, když film přebere optiku Almy, ale natáčí ho pořád Reynolds Woodcock.

I bez onoho transexuálního kontextu by šlo zobecnit pocit z filmu nad tento rámec a to jako nevratnou ztrátu člověka, který jako jediný chápal, kdo vlastně jste. Formálně proto film nesnímá protagonistku v obvyklých detailech tváře, nicméně spíše z povzdálí, aby vyplňovala jen část prostoru v záběru a působila ztraceně a osaměle. Nicméně celý koncept shazují pro queer cinema do omrzení stejně typické figurky pokryteckých cisek, ideálně ještě z vyšší společenské třídy a mě to pořád neba. Jinak také vyhlašuji soutěž o natočení filmu s tématikou transexuality, kde se maximálně třikrát bude někdo dívat do zrcadla. Teď se ukažte.

Nic z toho, co dělá tento film zážitkem se v zásadě netýká filmu. Scénář, kde se prochází protagonista sem tam jak ve špatné adventuře a dozvídá se od různých hlav, že "tak takové to tedy bylo", se strašně bojí jakkoli klást nároky na diváka, od kterého se čeká akorát smutně se rozněžňovat a být fascinován z toho, co se před ním odehrává. A tomu se po pravdě těžko odolává. Je to nový typ vizuálního zážitku, ta dvourozměrná hmatatelnost, která láká natáhnout ruku a dotknout se neustále se měnících tahů štětce. Je to jiný způsob pohlcení do filmového mikrosvěta, která mi připomenula jak si malé děti kreslí detailní obrázky míst, kde by právě chtěly být.