Othello

The Knick rozhodně není seriálovou revolucí, jak mnoho kritiků i diváků hlásá, ale rozhodně je to důkaz o nadřazenosti autorského seriálu, zejména díky tomu nakolik je formálně konstatně znejišťující a uzavřený ve svém nevlídném světě. Sodenbergh výborně maskuje nemnoho lokací (jedna ulice a cca 15-20 místností) tím, že stále mění úhly snímání, využívá často nízké hloubky ostrosti, čímž uzamkne trpící postavy od okolního světa, před kterým každá něco skrývá a v dlouhých nepřerušovaných záběrech proplouvá místnostmi a chodbami, čímž se vysvětluje i celková potemnělost, protože za takových okolností není téměř možné scénu uměle nasvítit. A takový Clive Owen udělá prakticky jakoukoli epizodku jenom tím, že v ní je. Kdyby to nebyl herec s tak nepolevujícími kvalitami prakticky kdekoli se objeví, rozhodně by se dalo mluvit o životní roli. The Knick však strádá tou svou trochu unavenou dikcí "nikdo není takový jaký se zdá a všichni jsou tak trochu protipólem toho, čím se jeví býti". V kombinaci s opětovným (stále a stále) tepáním do současných společenských témat tak trochu zapomíná, že ten vtip je o něm, protože jak si mám pak vysvětlit, že po mně film chce, abych byl šokovaný tím, že jeptiška může být zároveň porodní bábou, renovovaný doktor prvotřídní kedrou či černoch dobrým doktorem? Navíc The Knick nemá cíl, je to jen sled vztahových epizod a personálních dilemat na pozadí problematické doby, kde se za maskou gentlemanství, překrásných oděvů a zdobených štítů domů skrývají potratové kliniky, ilegální operační sály, opiová doupata a kanceláře lichvářů. Jak vtipně nějaký uživatel zde poznamenal "Ordinace v Růžové zahradě pro lepší lidi". Přesto se do onoho temného, zamlženého světa plného trýzně a neštěstí rád ponořím i v druhé sérii.

Naprosto po právu Dead Calm vykopl naprostou většinu zúčastněných, od režiséra přes scénáristu až po herce, do hollywoodské první ligy. Film totiž nabízí zdaleka více než indikuje uondaná anotace. Jmenovitě ve třech bodech: 1) Billy Zane zde nehraje obvyklého trendy cool filmového psychouše, ale opravdového narcistního psychopata, o jehož pozadí (příběhovém hehe hoho) se navíc prakticky nic moc nedozvíme. Působí nepříjemně povědomě, jako zkoksovanej markeťák, co čtyři hodiny vypráví, jak jednou napíše knížku, která změní celý svět a nelze se ho zbavit. 2) Protagonisti jsou inteligentní a schopní. Nepanikaří a jdokáží se neustále přizpůsobovat nastalým situacím, a to jak muž, tak žena, kde nikdo nečeká na ničí záchranu, ale aktivně každý sám budují plán ke zbavení se nechtěného pasažéra. 3) Nejen díky přítomnosti Sama Neila mi loď Orfeus v něčem připomínala Horizont události. Zmáčené, temné podpalubí s hromadou mrtvol, kde na pozadí hraje nepříjemné amatérské video naznačující události předcházející smrti posádky je sice jemným, ale právě v tom výborně fungujícím náznakem, že za příběhem, který sledujeme se skrývá jakási trhlina k absolutnímu šílenství. A film nám ji neumožní osahat, pouze pocítit.

Tak odsud tu melodii máme! Poslední z Mohykánů nezapře svoji obstarožní předlohu a to zejména ve své romantické lince. Téměř každá scéna potí patos až teče z plátna a kdyby to náhodou někdo takhle necítil, tak mu to soundtrack co pět minut vrhne do gesichtu, až je to srandovní. Na Manna je ale opět spoleh, jeho perfekcionismus dělá z některých scén dechberoucí podívanou, ještě navíc podpořenou vědomím, že se jedná o takovou tu "poctivou filmařinu (TM)", kde se pohybují stovky statistů v reálných kulisách a každý ví, co má dělat (narozdíl třeba od Braveheart, kde když se v bitvách podíváte za první plán, tak tam se srandovně oťukávají nějací pánové mečíky a vypadají jako kluci, co si hrají s klackama na rytíře). Scéna přepadení konvoje je neuvěřitelná. Vybíhající Huróni z lesů na obou stranách cesty, nejprve zmatek mezi vojáky, poté první výstřely zahalují celou mýtinu do bílého kouře, to vše v jednom pomalém stoupajícím záběru, ve kterém je zjevné, že i ten nejposlednější kaskadér byl individuálně zpraven o tom, co v daném záběru má dělat. Chrrrocht!

Zjištění, že je to podle knihy z toho v mých očích najednou dělá ještě horší film, protože ty drobné detaily, které mi zde přišly takové civilní, milé a utvářely tu podobu uzavřeného okamžiku byly pravděpodobně jen úlomky rozsáhlejších elementů z předlohy. Samotná romance není hloupá a místy dokáže probudit vzpomínky na trýznivost vzdálené lásky a osamění, jenomže stále trpí snobismem (ústřední pár se seznámí a dny spolu tráví v luxusním evropském pětihvězdičkovém hotelu, takže jejich dny jsou rámovány luxusními obědy a odlesky krbového ohně odrážejícího se od jejich dokonalých těl) a nesedí ani kontrastní přestřihávání mezi zcela odlišnými situacemi ve kterých se oba nacházejí po svém odloučení. Pro nějaký zážitek si tady musíte jít opravdu hodně naproti.

Fanoušek Iron Maiden, nechť si připraví k ruce řádnou dávku kapesníčků, co se mě týče, nejvíce fascinován jsem byl popisy válečného strádání uvnitř undergroundové hudební komunity v nesmyslné a zkurvené době, jíž otevřeně ilustrují děsivé dobové záběry na náhodná řádění ostřelovačů v ulicích. Můj problém je však s Brucem Dickinsonem, který navzdory svým hlasovým kvalitám prostě zní jako hroznej trouba a jeho návštěva po letech v Sarajevu vypadá jak sedmiletej kluk, potloukající se v muzeu, protože mu rodiče slíbili, že se potom půjde na zmrzlinu.

Jason Blum údajně dal tomuhle zelenou jenom poté, co mu byla převyprávěna úvodní scéna a řečen název filmu. A to dává perfektní smysl. Je to totiž opět naprosto neschopná, netalentováná, píčovská podívaná plná neskutečně prázdných postav jak se na Blumhouse sluší. Snad jediné, čím mě to zaujalo bylo, jak ten film je opravdu pevně ukotvený v současnosti. Selfíčka, sociální sítě, pátrání, které skrze ně probíhá, film se opravdu nevyhýbá moderní technice, která normálně filmařům leze spíš do cesty a práce s ní je přirozeně zakomponována do filmu. Truth or Dare je dokonce i natolik metamediální, že název hlavního démona je odvozen od tagu na deviantartu pro obrázky s určitým typem úsměvu, který zase připomíná deformace fotografií skrze různé mobilní a počítačové aplikace natolik, že snad nejde jen o lenost tvůrců, ale i nějaký záměr. Jinak je tenhle film hrozná, ale fakt strašná volovina, která až zoufale není schopna nahnat strach, není komu fandit, vůbec vás nezajímají prosvícené životy těch mladých hezkých lidí, kteří nejsou vůbec ničím zajímavý a hlavně to je další důkaz k tomu, jak v pragmatické digitální době, kdy se držíme co nejvíce zpátky od veškerého neznáma, zkrátka ztrácíme schopnost vyprávět si strašidelně příběhy a u těch se znejištovat a bát.

Není většího filmového (a vůbec obecného) zločinu, než zpracovat prostoduchou, tisíckrát viděnou zápletku táhlým samozvaně artistním způsobem a tím pádem vytvořit nesnesitelně nudnou kompilaci neoriginálních motivů, situací a klišé se všemi těmi makry, nízkou hloubkou ostrosti, mlčenlivého porozumění a dlouhými pohledy. Osobně často obhajuji filmová schémata či zdánlivě nelogická rozhodnutí i situace, když tím film pohání buď atrakce nebo katarzi (krom toho, že sám život je opakující se estrádou schémat a nelogických rozhodnutí, kdy samotná tato věta je schéma, jejíž použití je v tomto případě tím pádem nelogické). Miami nemá ale nic. Postavy jsou až nesnesitelně ploché a jejich vzájemný vztah je definován jednoduchými prostopravdami a tichými pohledy, obhájenými jakýmsi sesterským telepatickým poutem. Třetinu stopáže se brečí. Situace pohánějící děj jsou úplně vysáté z prstu. Thrillerový element je natolik slepý a laxní (zdánlivě napínavá situace, kdy hrdinka zapomene telefon, jímž natáčí mafiána v jeho obýváku je vyřešená tím, že v další scéně řekne, že si musí jenom pro něco skočit a telefon si normálně zase vezme) že ho může přebít jenom krátká a nejen díky ňoufovskému úsměvu objektu milostného zájmu, strašlivě srandovní romantická epizoda ("co vlastně děláš za hudbu?" "takovou folkovou s elektronickými motivy" "vypadáš takhle hrozně roztomile"). A trvá to madrfakin dvě hodiny, do píči! Jestli se tohle dostalo do český distribuce jinak než jakožto gratis bonus v nějakym filmovym balíčku, tak musím Film Europe pogratulovat, jakou má dobrou ruku. Doufám, že Schmarz se Stuchlým během psaní anotace potili krev ve velkym.

Šikovnej kluk, ten Maguire. Člověk díky němu i uvěří, že starat se o něj v průběhu turnajů musela bejt větší řehole než dělat tour managera GG Allina. Taky, společně s tím, že Zwickovi se podařilo díky střihu a mnoha rozličným kamerovým úhlům, vytvořit z šachových zápasů skutečně napínavé sekvence, je to ten hlavní důvod proč chválit. Potěší i rezignace na určitou idealizaci protagonisty a nebudeme ochuzeni ani o jeho názory na Židy, ze kterých by takovému Adamu Bartošovi uletěl punt z kalhot. Věřte mi, že prosadit takovou postavu v zámoří musela být dost fuška. Co mě mrzí je ale hlavně nedostatek odvahy skutečně zaplnit tento životopisný film čtyřmi esenciálními postavami, takže musíme s Fischerem projít skrze několik zbytečných epizodních scének, které slouží jenom k tomu, aby se mezi jednotlivými vedlejšáky přepínalo při napínavém finále, na které se všichni dívají v televizi. Jako by se film bál, že není schopný onu důležitost a vypětí šachové partie století předvést sám o sobě.

Padilha proč si tohle děláš, to umění? Vždyť sám víš, že tomu nerozumíš. Někdejší Greengrassův dědic jakožto odstín své dávné nekompromisnosti stimuluje úpadek vlastních sil dřeváckými alegoriemi jak školák a zůstává tak jen ocenit dokumentárně laděnou kameru, věrohodně v píči Rosamund Pike a těšit se na závěrečné zúčtování. Větší katastrofu si však těžko představit. Strašlivě pitomoučce a zmateně natočená i sestříhaná přestřelka, která ani nemá potřebu se věnovat filmově vděčným akcím invazní jednotky Mossadu, jako bylo odpálení ugandských stíhaček, smrt rukojmích či pomsta prezidenta Ugandy na jednom z nich a místo toho to přestříhává s epizodou ze scénického tance. Boha jeho.

Ukázkový a nevkusný midcult, který zneužívá skutečnou tragédii k všednímu, prvoplánovému melodramatu, což jen dokazují pětihvězdičková hodnocení, které si tu v komentářích brousí své názory na trest smrti i fakt, že film měl být natočen už v roce 1990, ale nesouhlasila s tím jedna z obětí, takže až když ta v roce 2004 zemřela, začaly se vší citlivostí okamžitě přípravy na natáčení. Ten, nejenže není příliš dobře natočený, protože účel většiny scén, které mají pracovat s proměnami motivací postav by se dal popsat holou větou, ale hlavně lacině podkuřující šokovaným maloměštákům, jež se na filmy dívají od žehlicího prkna. Skutečné situace, jež svojí hrůzou nevyžadují žádného výrazného formálního vstupu, cukají kamerou a stříhají, aby nás to nevytrhlo úplně z gaučového pohodlí a ještě často mění interprety, z jejich pozice máme celé situace sledovat. Vůbec tomu nepomáhá ani ohlodání charakteru týraného děvčete na nafukovací oběť, protože postava Sylvie nemá jakoukoli osobnost, jenom vypadá nevinně, hezky a kutálí se po okolí obříma očima. Závěrečný podvod, který má asi stimulovat potřebu dopřát hrdince alespoň něco jako dobrý konec je nechutným podtržením všeho předchozího. No a bonus round je komentář Shadwella, který se snaží omluvit si podléhání kýči tím, že je to dobrý a odvážný člověk. Hahahahahahahahahahahahahahahahahahahahahahahahahahahahahahaha