Psychor

Náročný hororový divák si při sledování Let Her Out jistě přijde na své, jelikož se jedná o těžkotonážní body horor s potenciálem zarýt se publiku hluboko pod kůži. Kdyby N. W. Refn uměl točit horory, mohl jeho Neon Demon dosahovat obdobných kvalit. Režisér Cody Calahan naštěstí dobře věděl, že v rámci hororového žánru nikdy nesmí být uhraničivý audiovizuál cílem samotným, a tak ho zcela správně využil jako pouhý odrazový můstek k vybudování osobité psychoatmosféry. Jakožto zdejší hororový expert považuji snímek Let Her Out za vítané žánrové osvěžení a uděluji mu plné čtyři hvězdy.

Už v dětství jsem se před chladem odmítal schovávat do teplého oblečení, jelikož mi útěk nikdy nebyl vlastní. Intuitivně jsem cítil, že musí existovat způsob, jak se s mrazem spřátelit. A skutečně. Nejprve jsem kráčel cestou autosugesce a mechanického otužování, později našel inspiraci v joze. Pamatuji si, jak jsem v různých jogových textech přelouskával poměrně nesrozumitelné střípky o tummo joze a přemýšlel, jak je smysluplně naroubovat na své základy pránájámy, až se najednou objevil Wim Hof se svou komplexní Metodou, která všechny potřebné informace uceleně servíruje na zlatém podnose. Snadné na pochopení i osvojení. Díky Wimovi se tak populace ledových mužů velmi rychle rozrůstá i na západě, čehož pochopitelně využívám i ve své hororové praxi. Jakožto zdejší hororový expert se tak mohu bez obav o své zdraví svěřit do náruče zimní plískanice, kde si horor díky umocněné atmosféře vychutnám o poznání více jak běžný divák, jenž musí být během projekce zalezlý doma v peřinách u horkého čaje.

Režisér Sean Byrne evidentně vyzrál a po průměrném emo exploitation Loved Ones konečně natočil zdařilý atmosferický horor s okultní tematikou. Svým hypnotickým nádechem mi obzvláště učarovaly scény, ve kterých se postava umělce Jesseho nachází ve stavu transu. V kombinaci s tvorbou značně zneklidňujících maleb, které bezpochyby potěší každého satanistu, či výskytem temných hlasů připomínajících tolkienovskou černou řeč, se jedná o působivou ukázku hororového mistrovství. K přítomné rodině Hellmanových si navíc divák rychle vytvoří sympatie, k čemuž částečně dopomůže i její velmi příznačné jméno. Obešel bych se však bez doprovodného metalového hulákání, které možná koresponduje s obsahem snímku, ale působí lehce rušivě. Největší výhradu pak směřuji do samotného závěru, který se nesl ve znamení mírného zdivočení a scénáristicky se příliš nevyvedl. Jakožto zdejší hororový expert jsem přesto s výsledkem více než spokojen a uděluji Devil's Candy slabší čtyři hvězdy.

Už jste někdy dostali železnou pěstí přímo do spánku? Ještě ne? Tak to buďte rádi a rozhodně se vyvarujte seriálu Iron Fist. Jakožto zdejší hororový expert pochopitelně vyhledávám snímky a seriály té nejvyšší kvality, takže prostoduchou marvelovskou tvorbou logicky naprosto opovrhuji. Nyní jsem však udělal výjimku a na tento nový počin z produkce Netflixu zaměřil svou odbornou pozornost. Již několik let totiž úspěšně pronikám do tajů šaolinského kung-fu, a tak mě seriál oslovil svým námětem. Osudová chyba. Místo inteligentního sci-fi, které vzdává hold asijským bojovým systémům a východnímu mysticismu, jsem se dočkal nechtěné parodie na akční komedie Jackieho Chana. Bojové scény a různá akrobatická čísla zde působí vyloženě směšně. Připočteme-li plytký děj, ledabyle vykreslené postavy či infantilní dialogy, nelze ohodnotit jinak než odpadem.

Kdyby Harry O. Hoyt koncipoval snímek jako pětiminutový přírodopisný dokument o jihoamerické fauně, tak bych možná i udělil jednu dvě hvězdy. Záběry kočkovitých šelem či hadů by se zřejmě nepodařilo prodat rovnou do National Geographic, ale jako nadšený zoolog bych jimi určitě nepohrdl. Režisér se však rozhodl vytvořit dlouhometrážní míchanici bez hlavy a paty, po které zůstane na tváři diváka značně křečovitý úsměv. Scéna s postavou, která čirou náhodou uklouzne na banánové slupce, má velmi daleko i do nepovedené grotesky a dosud marně patrám po jejím smyslu. Lost World se totiž kromě tohoto ústřelu snaží tvářit velmi vážně, k čemuž mají zřejmě pomoci i afektované herecké výkony. Když se však na scéně objevili dinosauři, vyprskl jsem smíchy. K jejich oživení byla použita naprosto triviální stop-motion animace, za níž by se bezpochyby musel stydět i žák prvního ročníku pomocné filmové školy. Chování dinosaurů navíc nedává nejmenší smysl a těžkopádný stegosaurus zde jeví známky větší hbitosti jak obávaný tyrannosaurus. Arthur Conan Doyle se musí v hrobě obracet. Kdo chce uvěřitelné dinosaury, ať se místo této nezáživné blbiny raději podívá na Spielbergův Jurassic Park. Odpad.

Názorná ukázka hororového amatérismu. Režisérská dvojice se patrně podívala na Verhoevenův výtečný Unfriend, který disponuje hned několika infarktovými lekačkami a rozhodla se ho jednoduše okopírovat. Jenže u Bedeviled jsem se lekl pouze jednou a to hned v úvodu, jelikož jsem se domníval, že mi právě praskl ušní bubínek. Bratři Vangové se totiž diváka pokouší vystrašit co nejhlasitějším lomozem. Naštěstí jsou jejich ohlušovačky rozpoznatelné dlouho dopředu, takže v inkriminovaný okamžik každý zavčasu stihne ztlumit hlasitost. Abychom však unikli nánosu klišé, ochotnickým hereckým výkonům či lacinému CGI, museli bychom kromě zvuku vypnout i obraz., a tak se nelze divit, že snímek začíná nudit již asi v polovině stopáže. Hodnotím odpadem a tvrdohlavým laikům, kteří se od projekce nenechají odradit ani mým odborným komentářem, pak doporučuji snímek sledovat se špunty v uších.

Jakožto zdejší hororový expert jsem z výsledné podoby snímku lehce rozmrzelý, jelikož působivý mysteriozní prolog ve mne vzbudil obrovská očekávání a dokonce i lehce asocioval Eggersovu jedinečnou Witch. Už jsem si připravoval pět hvězd, jenže jakmile jsou události z úvodu snímku zasazeny do souvislostí, tak se přítomný opar nadpřirozena velmi rychle rozplyne a Brimstone přesedlá na drsné westernové drama s příchutí dystopického kalvinismu. 145 minut sice uběhne jako voda, ale postrádám zde výraznější přidanou hodnotu. Proč režisér například neobohatil příběh o tematiku čarodějnictví, která se zde po úvodní kapitole vysloveně nabízela? Brimstone bohužel nedokázal plně využít svého potenciálu a za to ode mě obdrží pouze silnější tři hvězdy.

Takto neoriginální námět s vrcholně hloupým scénářem bych čekal od nějaké komiksové blbiny z dílny Marvelu a nikoliv od hororového snímku s téměř desetimilionovým rozpočtem. Věčná škoda, že se Leigh Whannell, jeden z nejlepších hororových režisérů a scénáristů současnosti, podílel na projektu pouze jako herec, jelikož pod jeho taktovkou by se bezesporu jednalo o více než kvalitní horor. Ostřílený hororový divák bude při pohledu na tento prachbídný slepenec Candymana, Slendermana a Oculusu nevěřícně kroutit hlavou, a tak Bye Bye Man asi nejvíce potěší fanoušky Harryho Pottera. Postava Bye Bye Mana totiž po vizuální stránce připomíná potlučeného Lorda Voldemorta, kterému kolem nohou pobíhá komický CGI Kerberos. V průběhu snímku jsem sice pocítil občasný záchvěv strašidelnosti, jenže atmosféra nemá na čem stavět. Vyskytuje se zde například několik potenciálně silných halucinačních scén, jež však vinou nevalných hereckých výkonů, chabých dialogů a otřesného střihu obvykle vyšumí do ztracena, podobně jako lekačky. O brokovnici, která na těle mrtvého nezanechá jedinou stopu krve, raději ani nemluvě. Navíc se divák o ústředních postavách téměř vůbec nic nedozví a zcela utajen zůstane i příběh samotného Bye Bye Mana. Jakožto zdejší hororový expert tak mohu dodat jediné: Don't watch it. Don't see it. Don't watch it. Don't see it. Don't watch it. Don't see it. Don't watch it. Don't see it. Don't watch it. Don't see it. Don't watch it. Don't see it. Don't watch it. Don't see it. Don't watch it. Don't see it. Don't watch it...

Jordan Peele ve své hororové premiéře (a doufejme i derniéře) dočista propadl. Jakožto zdejší hororový expert jsem toto fiasko pochopitelně předpovídal, jelikož režisérova dosavadní tvorba čítá jednu přitroublou komedii za druhou, a tak podle očekávání nedokázal u diváka docílit kýženého pocitu strachu či děsu. Get Out sice neodstartuje vyloženě nejhůře a v průběhu první poloviny stopáže divákovi dokonce naservíruje slabší odvar paranoidní atmosféry, kterou můžeme v dokonalém provedení obdivovat u hororů Romana Polanskiho. Jenže ta postupem času začíná upadat, a tak se Jordan Peele rozhodne vyřešit problém se skomírající atmosférou po kocourkovsku. Povolá na scénu postavu nablblého mluvky, čímž se ze snímku spolehlivě vytratí i poslední zbytky napětí. S blížícím se závěrem navíc začíná přibývat děr v logice, scénář se stává čím dál předvídatelnějším a vše vyústí v béčkový konec á la 10 Cloverfield Lane. Udělím jednu silnější hvězdu za relativně obstojný úvod s nádechem paranoie, avšak opravdovým fanouškům hororu Get Out k projekci rozhodně nedoporučuji.

Horory s tematikou strašidelných domů patří k mým nejoblíbenějším a jakožto zdejší hororový expert jsem jich zhlédl bezmála tisíce. Nadšeně jsem tedy zajásal, když se mi při brouzdání databází podařilo narazit na francouzský Au secours!, jenž dosud zcela unikal mé odborné pozornosti. Jásot však odezněl již pár minutách, jelikož jsem místo hororu obdržel krajně nepovedenou grotesku, kterou se navíc režisér rozhodl vylepšit o "triky" (např. zrychlený záběr, otáčení obrazu, atd.), ze kterých leda tak bolela hlava. Hodnotím pochopitelně odpadem a v žádném případě nehodlám zjišťovat, jestli se Abel Grace v některém ze svých následujících snímků rozhodl obohatit svůj trikový arsenál i o divoké zatřesení s kamerou.