StarsFan

Teorie létání naštěstí netrpí neduhy mnoha moderních filmů a nenatáhla prolog na půlhodinu filmového času. Nerozebírá důvody rozchodu Richarda a jeho přítelkyně, neukazuje život Jane před tím, než skončila na vozíku, nepředstavuje nám osamělé hrdiny v nespočtu nedůležitých situací. Místo toho dává hlavní dvojici dohromady už v páté minutě a tím nabízí dostatečný prostor pro to, o čem tenhle film má být nejvíce: o rostoucím přátelství mezi dvěma odlišnými lidmi, kterým v životě cosi schází. Až doposud si nemůžu stěžovat. Bohužel s pozitivem zvaným "rychlý start" přichází i negativum s označením "stejně rychlý konec". Možná je to jen můj problém, ale jelikož byla Branaghova postava v průběhu děje líčena jako nemužná, tápající a hledající smysl života, jsem čekala, že u něj bude docházet k postupné, pozvolné proměně. A zrovna, když jsem vrchol (vlastně spíše rozjezd) tohoto vývoje očekávala, přišel náhle konec. Toliko k záporům. (Ačkoliv sami si můžete přidat další, které mě tentokrát tolik neobtěžovaly, jako například předvídatelnost, nedostatečná "dojemnost", nevýraznost, neoriginálnost.) Pro mě totiž tentokrát vyhrávají pozitiva zvaná lidskost, radost ze života, dospělost a výborné herecké výkony se subjektivním podtextem "Ken Branagh, will you marry me?"

Když jsem Footloose sledovala v kině, neměla jsem o existenci původního filmu s Kevinem Baconem ani ponětí. Říkala jsem si ale, jak je sympatické, že je řada písní, které film doprovázejí, docela příjemně poslouchatelná, a že děj není tak nudně jednostranný jako jiné, současné filmy pro teenagery. Po rychlém pohledu na třicet let starou klasiku však rozumím; Footloose totiž v mnoha ohledech podobný svému předchůdci, až to bolí. (Stejné scény se stejnými dialogy, byť jinak rozmístěné v ději, stejné písně, byť v modernějším pojetí.) Pravda, všechno je tentokrát mnohem vyhrocenější; každá postava se smiřuje s nějakou tou rodinnou tragédií, role náboženství je tu výraznější, všichni středoškoláci považují tanec za smysl svého života a bez výjimky se umí do rytmu pohybovat tak dobře, že by se mohli pomalu přihlásit do America's Got Talent. Jenže co naplat, když mě tahle moderní verze svým spádem, vizuálním zpracováním a nakonec i tím, že na taneční scény se skutečně dobře kouká, bavila víc než její předchůdce.

Film, který mohl být pod vedením jiného režiséra a jiného scénáristy bomba. (Perchance thou shalt not make films about Shakespeare, Emmerich!) Samotné téma je totiž zajímavé, filmem doposud nedotčené a nijak přehnaně nerealistické; ostatně třeba Sir Derek Jacobi, jehož krátkým monologem v divadle film začíná, patří mezi onu Shakespearovo autorství zpochybňující část britské smetánky. Něco jiného je ale skepticismus a možný alternativní výklad založený na zdravém rozumu a něco jiného je Emmerichova konspirační báchorka, která uvěřitelnosti moc nepobrala a která z jakéhosi prazvlášního důvodu využívá asi čtyři časové roviny a bez varování mezi nimi každých deset minut náhodně přeskakuje. (Přičemž hned ta první, Derekova, je naprosto zbytečná a ačkoliv notně připomíná jeho Chór z Jindřicha V., v konečném důsledku na mě působí dojmem, že si Emmerich Jacobiho jménem chtěl pouze zajistit alespoň zdání jakési serióznosti.) A právě kvůli neustálým časovým posunům je pak nejen těžké orientovat se v tom, co se děje, ale i film jako takový působí nepříjemně roztříštěně. Celkovému vyznění navíc taky zrovna nepřidává ani (dle mého názoru) místy nehezký framing některých záběrů a fakt, že samotné Bardovy hry slouží pouze jako sympatická vata; tu herci přednášejí St. Crispin's Day speech z Jindřicha V., tu úvodní monolog z Richarda III., tu slavné "být, či nebýt" z Hamleta, všechny slavné úryvky jako by však měly jen neznalým divákům v rychlosti představit, jakéže hry to kdosi pod pseudonymem William Shakespeare kdysi napsal. (A přitom by pod vedením jiného scénáristy mohla (ne)Shakespearova slova krásně dokreslovat okolní děj.) Nebudu ale tento, už teď dost dlouhý, komentář nadále prodlužovat a dovolím si zakončit slovy jedné mé známé, se kterými se po všech těch akademických diskuzích o autorství více než ztotožňuji: "Je jedno, kdo ony hry napsal, hlavně, že je někdo napsal."

Pracovat pro budoucího prezidenta, nebo pro přítele? Být poctivý a upřímný, nebo lstivý a zákeřný? Riskovat volební vítězství, nebo vyhrát za cenu toho, že nabídnete post ministra spravedlnosti osobě, kterou nemůžete vystát? Tyto a další otázky si v Ides of March kladou členové Morrisovy volební kampaně. Volební kampaně, kde se každý prohrešek trestá, sebemenší chyba se oplácí vyhazovem, neloajalita bodnutím do zad a na pokus o odstranění se odpovídá vydíráním. I přes vznešené politické cíle jde totiž každému primárně o sebe a svou kariéru a mají-li během pochodu do cíle být zničeny životy jiných, budiž. Zní to zajímavě? Nejsem si úplně jistá. Pokud totiž nejste nadšenec do zákulisní politiky a nebaví vás sledovat, co se děje před tím, než politik vystoupí na podium a pronese nějaký projev, pak na velké vyžití asi rovnou zapomeňte. I přes obrovský potenciál totiž Ides of March není ničím jiným než dalším rutinním, zapomenutelným příběhem o prohnilosti politiky, který mě za sto minut nedokázal ani rozesmát, ani dojmout, ani rozčílit, ani nadchnout. Prostě se jen skrz fiktivní postavičky snažil vyprávět o povaze současné politiky. Což je sice hezký krátkodobý cíl, v nějakém trvalém měřítku je to na mě ale přece jen trochu málo.

Obsahuje to snad všechny žánrová klišé ("záporáci" mají ruský přízvuk, hlavní hrdina dostává druhou šanci v osobním i profesním životě), je to velmi předvídatelné a rozmanitostí arén, kterými si Atom musí projít, než stane proti soupeři nejvyššímu, to připomíná počítačové hry. Jenže co naplat, když tenhle Rocky 21. století vypadá na velkém plátně tak dobře a o co více je zapomenutelný, o to lépe se sleduje.

Celé to připomíná televizní zpravodajství. Nemáte tu hlavní hrdiny, kterým byste mohli držet palce, jen spoustu epizodních postaviček, které většinou nedlouho po uvedení na scénu zemřou. Dozvídáte se, kolik je nakažených, sledujete debatu mezi typickým zastáncem konspiračních teorií a typickým představitelem vlády. Jenže podobně, jako když si přečtete o pádu letadla kdesi na druhém konci světa, z toho cítíte jakousi odcizenost. Neosobnost. Stejně jako v reálném životě se často zdá, že se vyšetřování nehýbe kupředu a že hlavním úkolem většiny zúčastněných je jen čekat, jak se vše vyvrbí. A když už se konečně objeví nějaké drama a vše začne připomínat Hobbesův 'state of nature', přeskočí děj na jiné bezvýznamné okamžiky jiné postavy. Normálně mi tohle nevadí, normálně mám filmy zobrazující obyčejné okamžiky v životě obyčejného člověka ráda. Jenže takové filmy musí být postaveny na zajímavé hlavní postavě, se kterou vás ty běžné momenty budou bavit prožívat. A Contagion ji nemá.

Je-li tohle film, který má reprezentovat Polsko na mezinárodní scéně (z faktu, že běží v britských kinech, bych tomu tak rozuměla), pak se dá o našich sousedech vyvodit závěr jediný: Poláci neumí psát scénáře. Tenhle film totiž není nic víc než několik na sebe téměř nenavazujících scén s válečnou tématikou, při kterých se režisér vyžívá ve zdůrazňování kontrastu mezi životem na frontě a životem ve válkou nedotčené Varšavě. (Jinými slovy, každá bitevní scéna musí být zákonitě prostřižena záběry z kabaretu a obráceně.) Hlavní mužský hrdina putuje neustále sem a tam, ale nikde se vlastně nijak neohřeje, nikde nedochází k jeho interakci s ostatními charaktery. Sotva začne sloužit u polské armády, je už zajat sovětskou, sotva se dostane k sovětům. už zase zdrhá zpátky na "správnou stranu". V kontextu toho, jak neuvěřitelně dlouhých mi přišlo oněch 115 minut, je zvláštní, že jim někdo nedokázal dát alespoň nádech slušného příběhu.

Johnny English paroduje vše, co bych od špionské komedie 21. století čekala. Utahuje si z product placementu (Toshiba British Intelligence), feminismu (ženy na všech pozicích MI7), přehnaného pacifismu ("dnes se všechny konflikty řeší dialogem") a nakonec i z faktu, že hlavní záporák musí být nutně nejlepší přítel hlavního hrdiny. Jenže k čemu to, když film jako takový nijak přehnaně vtipný nebo zábavný nepřijde?

Deset epizod o šesti minutách aneb jak si nejdříve splést epizodu s trailerem a následně zkouknout celý seriál během jediného večera. A závěr po onom jednom večeru s Johnem a Kieferem? I saw it coming. Jakkoliv egocentricky takové prohlášení může znít, nic to nemění na tom, že já od prvního dílu tušila, kam celý příběh spěje. Nevěděla jsem sice proč (motivy jednání mi docvakly až někde v půlce celé série), ale s každým dílem více jsem věřila, že vím, k čemu. A není to proto, že by moje schopnosti odhalovat zápletky byly nějak mimořádné; nohy si v tomto případě podráží sám scénárista tím, že každému dílu dává prostor jen několika minut. Kolem diváka se tak nevytváří komplexní, složitý svět, kde je možné vydat se mnoha cestami, ale docela obyčejný, přímočarý příběh s několika krátkými flashbacky do minulosti. Co mi tak nakonec sedlo nejlépe, byly ty krátké dialogy o spravedlnosti, svobodné vůli a dalších filosoficky orientovaných tématech. I tady sice jako student filosofie budu tvrdit, že božskou morálkou ovládanému knězi šlo racionálním uvažováním zasadit mnohem hlubší rány, na druhou stranu je ale na té zabijákově pragmatičnosti cosi zvláštně sympatického. Cosi, co se v seriálech moc často nevidí. Poznámka: Kdybych neodhadla zápletku a kdyby mě pointa dostala, šla bych možná i na pět. Takhle i přes nesmírnou řemeslnou zručnost nemůžu jít nad tři.

Jednoduchá zápletka s velkou dávkou civilnosti a běžnosti. Hlavní trojici totiž tentokrát nejde o záchranu celé civilizace, nemusí ani bojovat proti armádě ozbrojených nepřátel nebo používat složité špionážní technologie. Její úkol je jednoduchý: Chytit ve Východním Německu nacistického zločince a deportovat ho na západ, kde bude čelit spravedlivému procesu. A i přesto, že je celá zápletka triviální a že kvůli započetí v přítomnosti předem víte, jak hlavní hrdinové musí dopadnout, tomu nechybí jistý prvek napětí. Jinými slovy takový dobře koukatelný nadprůměr, který bude ale se stejnou lehkostí i zapomenut.