StarsFan

Nevím, co tento krátký, komediální skeč natočený pro zaměstance Bílého domu pohledává na ČSFD, ale je to poměrně zábavné. Bill Clinton má nejen slušný herecký talent, ale umí se i nebrat příliš vážně, což je mezi politickou elitou velmi vzácná vlastnost. Mé nejoblíbenější momenty je chvíle, kdy Al Gore tvrdí, že Clintonův odkaz bude pravděpodobně spočívat v jeho péči o životní prostředí, a krátké cameo Kevina Spaceyho, který se se všeříkajícím výrazem v obličeji dožaduje svého Oscara.

Film, na který jsem šla z recese, a tak ho i hodnotím. Místy jako velmi zábavný (při závěrečné scéně, kde Roden vede kachny jsem vyprskla smíchy), většinou ale kvůli nekonečným písním poměrně zdlouhavý. Což by tedy tolik nevadilo, kdyby hudba posouvala děj někam kupředu, jenže ona je pro příběh asi tak nelogická, jako kdyby někdo vydal CD písní a následně se rozhodl vymyslet film, kde všechny tyto skladby zazní. Což možná odpustíte zábavnému a chytlavému Zpívání v dešti, ale rozhodně ne V peřině, kde maji všechny hudební hity totožnou melodii a zaznívají v nich inteligentní texty ve stylu: "Skok je víc než krok" nebo "A co takhle Simona? Nutil mě nosit kimona." O co tomuhle filmu šlo doteď netuším (dědeček zmizí, všichni sténají, ale nikdo ho nehledá, a když se nakonci filmu konečně tatínek dozví, kde dědeček uvíznul, rozhodne se o tom nikomu neříct a nechat dědečka, aby si poradil sám), osobně ho ale podezírám z feministického extremismu. Ve kterém jiném filmu narazíte na muže, který si ani neumí zavázat tkaničku u boty a i při zpěvu oslavných písní na ženu působí jako gay? Nebo jiného muže, který kdyby žil o dvacet metrů výše nad úrovní moře, asi by se závratí ani nepohnul z místa?

Velmi znepokojivý film. Místní obsah si radši vůbec nečtěte, protože (tradičně) prozrazuje hlavní zápletku druhé poloviny filmu, tudíž při jeho znalosti možná strávíte celou první hodinu uvažováním, kdy (jestli) dojde film jeho naplnění. Navíc ke komedii má pochmurné An Awfully Big Adventure asi stejně blízko jako filmy Afreda Hitchcocka. Tolik jen na úvod k tomuto zvláštnímu filmu, který mi v první polovině připadal zdlouhavý (snad i proto, že jsem stále čekala, kdy se na scéně objeví Alan Rickman), v druhé mě odzbrojil svou netradičně pojatou zápletkou a celou dobu mě nutil cítit averzi k hlavní hrdince. Její naivita, hereččin přehrávaný přízvuk anglické nižší třídy ala Daphne Moon z Frasiera a věčný kontrast mezi Stelliným nekritickým obdivem k jedněm a chladnokrevnou vypočítavostí u druhých mi po celou dobu lezly na nervy. I to ale asi k podobným filmům patří, protože tenhle film žádným typicky hollywoodsky kýčovitým filmem o hledání pana pravého být nechce a ani není. Mnohem blíže má totiž k tragédii se sociálními rysy, kde se vyskytuje tolik témat, že závěrečné rozuzlení nejspíš nebudete předpokládat.

Velmi působivá báseň Christophera Reida, která chytrými, sarkastickými postřehy činí věci všedního dne nevšedními, úžasný přednes Alana Rickmana a půvabně elegantní Emma Thompson. Co by s podobnou kombinací mohlo vyjít špatně? Snad jen to, že propojení básně s vizuálem stylem, kdy vše, co slyšíme, zároveň vidíme na obrazovce, není zrovna nejoriginálnější. Je to, jako by někdo řekl: "Jablko padá ze stromu" a vy byste v tu samou chvíli viděli... pád jablka ze stromu. Dva nejdůležitější smysly pro sledování filmů, zrak a sluch, zkrátka po celých 47 minut přijímají naprosto totožné informace, což mě nutí k myšlence, že i přes výborný pár, jakým od pohledu Alan a Emma jsou, by této básni mnohem víc seděl pouze přednes bez obrazu. Někdy je zkrátka představivost mocnější než doslovnost. A pokud je vaše představivost navíc vedena podobně poeticky sarkastickým vypravěčem (odvažuji se tvrdit, že v českém překladu by slova Christophera Reida ztratila velkou část svého kouzla), platí to dvojnásob. Old times, bedtimes, between-times,any-times, of a startling impromptu innocent lasciviousness that he’ll never know again? Sleep-musky kisses that roused him in the small hours, peremptory custody of light, firm limbs, the polyrhythmic riding he’ll never know again. Caught a fish and let it go. Woe, woe, woe, woe...

U filmových adaptací literárních děl se zjevně vždy budou vyskytovat dva tábory. Ten první bude řvát, když se film příliš podobá své předloze (je to jen filmová ilustrace původní knihy!), ten druhý zas, když se od ní odkloní (jak jste si dovolili změnit nejdůležitější scénu?!). Osobně nesympatizuji ani s jedním táborem, tedy za předpokladu, že výsledek není jen tím nejobyčejnějším blockbusterem pro vytáhnutí co největšího obnosu peněz z kapes fanoušků předlohy. I proto respektuji první a třetí díl této série, ne však ten poslední "chytře" rozdělený na dvě části (přičemž v první části k ničemu nedojde a druhá je jen přehlídkou digitálních efektů). Columbus sestavil z Kamene mudrců film, který stojí sám o sobě, který je nabitý emocemi, který dává prostor všem důležitým postavám bez toho, aby se jejich výstup omezil na směšné cameo. Columbus také narozdíl od pozdějšího Yatese pochopil, že Severus Snape v podání Alana Rickmana je jednou z nejdůležitějších a nejkomplexnějších postav příběhu a že je jeho dějové lince potřeba věnovat adekvátní prostor. (Poznámka na okraj: Úplně jsem zapomněla, jak "kladně" (přání všeho nejlepšího v zápasu, žádné urážky hlavního představitele) Snape v prvním dílu vystupoval.) Ano, Kámen mudrců to pohádka, ale vzhledem k věku cílených diváků, mi žánr přijde pochopitelný. Nikdy se totiž asi nezbavím dojmu, že ačkoliv se všichni následující režiséři snažili filmy přizpůsobit stárnoucí potterovské základně fanoušků, jen málokomu se to podařilo se ctí.

Síla představivosti jako hlavní charakteristický znak nejen hlavní hrdinky, ale i celého filmu. Closet Land je totiž přesně takový, za jaký ho máte. Řada scén zůstává po celou dobu neobjasněna, řada scén nabízí ve spojení s předchozími vícero vysvětlení ("You are not one of those anti-smoking activists, are you?"), řada scén je možná podle názoru Amnesty International jasná, mně se ale do mysli neustále derou další možnosti. (Policejní stát? Podle popisu možná ano, pro mě je ale mnohem pravděpodobnější možnost jednoho osamoceného šílence, kterému o podpis nějakého papíru vlastně ani nejde.) Ale jak už jsem psala, právě v ponechání prostoru pro divákovu představivost leží obrovská síla tohoto filmu. Paranoia, schizofrenie, nevyzpytatelnost. Je hlavní vyšetřovatel pouze necita, který se snaží zvítězit nad hlavní hrdinkou tím, že si vymyslí své lidské stránky? Nebo snad byl skutečně kdysi profesorem a je pouze vedením donucen být podobně tvrdý? Nebo je to vše jen tolik známý syndrom mnoha obětí, které si vytvoří pouto ke svému vězniteli? Kdo ví. Closet Land je v mnoha ohledech podobný Orwellovu 1984 nebo snad Kafkovu Procesu, mysterií je ale opředen ještě více, protože dál než za vyšetřovací celu oko diváka nikdy nedohlédne. S podobně charismatickým spojením s vnějším světem, jaké představuje Alan Rickman (který na vrcholu kariéry dokázal měnit polohu 'sympaťák odvedle' a 'sadista' se stejnou precizností jako zabarvení hlasu), ale Closet Land není nikdy nudný. Ne Snape nebo šerif z Nottinghamu, ale právě jeden vyšetřovatel z tohoto dávno zapadlého, komorního filmu je pro mě Rickmanovou životní filmovou rolí.

Ten naprosto nejtuctovější příběh o superhvězdě, která se z osobních důvodů kdysi dávno stáhla do ústraní a po letech přichází její velká šance vyrovnat se s minulostí a vrátit se na znovu vrchol. Už předem víte, jak tohle všechno skončí, jenže některé detaily (tetování na spodní straně chodidla), zajímavé účesy, zajímavé vztahy mezi protagonisty (spříznění mezi mužem a ženou nemusí zákonitě skončit milostnou aférkou) a hlavně herecké obsazení táhnou Blow Dry ze zapomenutelných vod toho nejobyčejnějšího průměru.

Bavila jsem se víc než u předchozího dílu s pracovním názvem 'reklama na britské lesy'; za to ty tři hvězdy. To je ale asi tak začátek a konec kladné části mého komentáře, protože ono 'velkolepé finále' si v mnoha ohledech představuji naprosto jinak. Místo jakéhosi stupňovaného napětí tu máte akci, která neustále v průběhu filmu začíná a končí, místo inteligentních, byť možná lehce patetických promluv ze sebe postavy chrlí jen stokrát omleté fráze, místo emocionálně vypjatých úmrtí některých hrdinů se na konci 'jen mezi řečí' dozvíte, kdo vlastně zemřel. Spojte si to dohromady s milionem logických zádrhelů, kterými trpí již předloha (Pokud Harry slyší vitály, proč k němu nemluvil již deník nebo Brumbálův prsten? Pokud v bance Gringottových nefunguje magie, jak může Hermiona všechny zachránit vznášecím kouzlem?), desítku nevtipných hlášek a několik 'hollywoodských' scén (polibek uprostřed bitevní vřavy), které bych se styděla zařadit i do filmu béčkové kvality; a možná pochopíte, proč i tříhvězdičkové hodnocení je více než laskavé. První část Relikvie smrti měla pár slušných scén, celkově se v ní však nic nestalo a byla více než zdlouhavá. Druhý díl má více zápletek, díky kterým příběh pořád někam směřuje a vyvíjí se, jejich zvárnění mi ale kvalitou připomíná onen děsivý epilog s 'Albusem Severusem'.

Rozhodně ne lepší než některá slavná díla Woodyho Allena, jenže pořád mnohem vtipnější než 90% toho, co se normálně pod označením komedie dostane do kin. Ze subjektivního úhlu pohledu mi navíc velmi sedělo i zasazení do 20. let, ke kterým chovám podobně vřelý vztah jako hlavní hrdina. A tato úměra 'čím více máte rádi dobu Cola Portera či Ernesta Hemingwaye, tím bližší vám bude Půlnoc v Paříži' platí nejspíše i obráceně; vtipy jsou totiž většinou postaveny na charakterech, díle nebo názorech historických osobností, které filmem projdou, a pokud člověk slyší slovo 'surrealismus' poprvé v životě, velký úspěch se očekávat nedá. Shrnuto, podtrženo: Woody Allen natočil v některých momentech možná scénáristicky lehce nedotažený film (především cestování časem by u š'touravého diváka vyvolalo množství otázek, protože ať už Gil v minulosti udělá cokoliv, přítomnost je neustále stejná), pořád je ale Půlnoc v Paříži jedna z nejpříjemnějších komedií, co jsem v kině za poslední rok viděla. A to rozhodně není málo. [MFF Karlovy Vary 2011]

Vezmeme-li v úvahu fakt, že film stojí na konverzaci dvou lidí přes telefon, nedá se celému štábu upřít obrovský potlest za to, že tento film dokázali ukočírovat k produktu, který za 85 minut nezačne ani jednou nudit. Je to vtipné, je to zajímavé a netradičně poutavým koncem i nesmírně originální. Jen také bohužel lehce zapomenutelné. [MFF Karlovy Vary 2011]