Zóna záujmu

Ano, chápu, že Glazer chce být odlišný a udělat ohranou látku alespoň nějak zvláštní a ano, chápu, že chce experimentovat, ale proboha za jakou cenu?? Tohle je totiž regulérně totální uspávačka bez JEDINÉ minuty, která by stála za chválu,  a jde bez debat o nejhůře strávených 100 minut v mém životě. Nestalo se zde totiž vůbec, ale vůbec nic a spojení s koncentračním táborem je leda tak na papíře, jelikož se za zdi domu hlavního nácka nepodíváme ani jednou, nenahlídneme na jediný záběr z Osvětimi a jediné, co dostaneme, jsou občasné zvuky a výstřely. Ještě nikdy jsem se v kině tak nenudil a reálně sledování lidí okolo, jak se vrtí, čekají na závěrečné titulky a co pět minut koukají na hodinky, bylo daleko záživnější než samotný film. Tohle je za mne totální odpad a wannabe artový pseudosnímek, ve kterém jsme nedostali prostě vůbec, ale opravdu vůbec nic. Jestli tohle někdo chválí, chci jeho fet, na kterém při sledování frčel, jinak si absolutně nedokážu vysvětlit, pro co by někdo měl opěvovat tenhle sranec. Rozumím, že tady režisér chtěl ukázat pohled na tématiku ze strany nácků jako “běžných lidí”, ale tohle jsem si mohl v jedné větě přečíst a nemusel koukat na 100 minut bez jakékoli technické, filmařské či herecké přidané hodnoty. Protože pokud nám tady někdo naservíruje doslova 8 minut scény, kdy se manželka baví o tom, jak ji rostou kedlubny, a nebo závěrečných 5 minut, kdy uklízečka v táboře zametá podlahu, a považuje to za věc hodnou obdivu na plátně, tak je asi něco opravdu špatně. A teď do mě, slintající kritici. (08.02.2024)

Přestože oceňuji originální nápad o banalitě zla, kdy veškeré explicitní scény, které jsou k vidění v hromadě jiných filmů či dokumentů, tu absentují, tak si přesto troufám tvrdit, že onen znepokojující prvek v podobě zvuků v pozadí není dostačně silný, aby se skrz na skrz obyčejné žití vedle největšího vyhlazovacího tábora přeneslo v hutný zážitek. Neustálé znění lomozu ve formě přijíždějících transportů, křiků a krematorií vzbuzuje v divákovi nepříjemné pocity, avšak jako hlavní pilíř filmu je poněkud slabý a nepodpořila jej ani práce uklízeček v dnešním osvětimském muzeu... (03.04.2024)

Před 20 lety jsem přečetl útlou novelu "Smrt je mým řemeslem" od Roberta Merle a ačkoliv jsem jí od té doby neměl v ruce, tak si tohle vyprávění Rudolfa Hösse budu pamatovat už asi navždy. Bohužel se nemůžu vyhnout srovnání, prostě to nejde. Film není špatný, Glazer umí, ale ten film mohl být o tolik lepší....! Ta základní myšlenka je jasná, dobře to šlape celou cca první polovinu (scénář se chytře soustředí zejména na Hössovu manželku Hedwigu), ale pak se ten koncept trochu vyčerpá, a celou tu dobu není vůbec jasné, co je vlastně Rudolf za člověka, nevidíme to, protože o tom všichni jen mluví. Údajně dříč, pod velkým tlakem, workoholik, ale ten film to neukazuje! Místo toho vidíme, že rybaří, pádluje, stará se o rodinu. Jediná, ale skutečně jediná scéna, která ho nějak lépe vykreslí, je telefonát manželce po recepci, kde jí vysvětluje, že přemýšlí o tom, jak zplynovat hodně lidí najednou. V tomto bodě se film přiblížil tomu, co je na Merleho knize tak dobré.  Z románu je jasné, že to byl workoholik, pro kterého bylo vraždění lidí skutečně poslání, ale zároveň to byla jen práce, náročný logistický problém, se kterým je potřeba se nějak vypořádat. Film toto jen letmo naznačuje, vůbec se mu nedaří hlavního hrdinu tak plasticky vyobrazit, vůbec z toho není patrné, v čem teda spočívá jeho historická role. Přečtěte si tu knížku, není dlouhá, a pochopíte, v čem Glazer bohužel selhal, a selhal, protože tohle zjevně chtěl vyjádřit. Závěrečná pointa s flashforwardem působí lacině (stejně jako například černobíle invertované sceny, tím nemyslím jejich obsah ale to ztvárnění, že jen použil negativní barvy, to je zkrátka jen doslova laciný postup), respektive prvoplánově. Tohle může mít nějaký větší emocionální dopad jen na člověka, který nikdy žádný film o koncentračních táborech neviděl, ne? Takže pro zájemce o toto téma, doporučená literatura: Jonathan Littell: Laskavé bohyně. A film? Podívejte se na dokument Noc a mlha (1955), který natočil Alan Resnais. (10.01.2024)

Geniální a mocně působivý nápad, využít nejrůznější originální zcizující prvky k přiblížení perspektivy postav, které žijí svůj německý sen skrze efektivní zcizování vlastní reality, v míjení se s pravou podstatou svého "Lebensraumu" - a s pravou podstatou lidskosti i lidství. *** Jako potřebný a umocňující bonus je film v různých detailech dokumentárně naprosto věrný. *** Precizní obraz i fantómový zvuk, a všechny ty strhující zcizující praktiky (celá promyšlená zvuková rovina ve vztahu k obrazu, absence či ulpívání obrazu, rámování, červené plátno, noční videosekvence, přepnutí časových rovin, různé způsoby nevysvětlující a nekonzistentní narace, vztahy detailu a celku, funkční rozpory ad.). *** A pro Sandru Hüller další výtečně zahraná specifická role v řadě. *** (Dvakrát, s O. na B12 a s R. na Probo, duben 2024.) *~ (29.04.2024)

Filmu jsem věřil i přesto, že se mi žádný Glazerův film zatím nelíbil. A vyplatilo se. Nápad je geniální a Glazer to celé poskládal naprosto s přehledem. Sledujeme Hössovu rodinu při běžných činnostech, jaké dělá snad každá rodina (zahrádkaření, koupání, plánování lepších pecí na spalování Židů, plánování společné dovolené, apod.) a do toho jen tak mimochodem v pozadí vidíme/slyšíme kouř a střelbu, jejichž kontext je děsivý, ale postavy se ničím nevzrušují. Skvělá kamera a dekorace (prý se to fakt točilo u Osvětimi, domy za zdí nejsou trik), mírně nepřirozené barvy, skvělá práce se zvukem. A ten konec!!! Prostě jasný film roku...kdybych o týden později neviděl Chudáčky. Ale 2. místo je také pěkné. Jen váhám, zda číst knihu, podle synopse má s filmem společného jen název a koncentrák (dokonce ani Hösse ne). (11.01.2024)