Réžia:
Jonathan GlazerScenár:
Jonathan GlazerKamera:
Łukasz ŻalHudba:
Mica LeviHrajú:
Sandra Hüller, Christian Friedel, Ralph Herforth, Freya Kreutzkam, Max Beck, Ralf Zillmann, Imogen Kogge, Stephanie Petrowitz, Marie Rosa Tietjen (viac)VOD (1)
Obsahy(1)
Rudolf, Hedwiga a ich štyri deti žijú vo veľkom dome s krásnou, udržiavanou záhradou. Každý deň si vychutnávajú spoločnú večeru, spomínajú na milované Taliansko, užívajú si víkendové výlety k vode a prechádzky s priateľmi. Spoza múrov ich domova sa však ozývajú znepokojujúce zvuky a občas niečí zúfalý krik. Pánom domu je totiž Rudolf Höss. Veliteľ koncentračného tábora v Osvienčime. (ASFK)
(viac)Videá (4)
Recenzie (242)
Film o koncentračnom tábore bez sekundy záberu na koncentračný tábor. Zaujímavá myšlienka, kde po celý čas divák sleduje iba bežné činnosti rodiny jedného veliteľa koncentračného tábora v priľahlom dome a znepokojenie je dotvárané len občasnými zvukmi ďaleko v pozadí. A tento nápad funguje tak zhruba prvých pätnásť minút, kde by následne Zóne záujmu prospelo byť skôr úderným, krátkometrážnym filmom, no v celovečernej stopáži je skôr úmorným filmom, ktorý nemá okrem ústredného nápadu veľmi čo ponúknuť. O postavách sa tu nedozvieme nič, nevedú ani nijako podnetné dialógy, a tak sa skutočne jedná iba pohľad na život pri káve, v záhrade a podobných činnostiach bez náznaku nejakej zlovestnej atmosféry, pokusu o dramatizáciu udalostí alebo aspoň náznaku akejkoľvek zdrvujúcej emócie, ktorú by si podobný námet žiadal. Vo výsledku tak pre mňa skôr tá Zóna nezáujmu, so síce fajn nápadom v úvodných minútach a zaujímavým záverom, ale medzitým nerozpracovaným do ničoho zaujímavejšieho. CELKOVO: 6/10 ()
Glazer spoločne so svojím kameramanom vytvoril niekoľko pôsobivých obrazových kompozícií, pričom záber na sprchu v záhrade, ktorá sa týči nad komínom za plotom a ešte ho oblúkom takpovediac objíma, je dosť možno najlepšia obrazová metafora v histórii kinematografie o holokauste. Ďalej však už nič podobne dokonalé nezaznamenáme, blížia sa k tomu snáď len detaily kvetín v istej sugestívnej scéne a motív závesov ako interiérového prvku dávajúceho nám možnosť obrazne aj doslovne zastrieť pohľad na realitu vonku. Zóna záujmu najviac zaujme absolútnou absenciou sentimentu, ale aj dejového oblúku, čo osobne považujem v prvom prípade za výrazné plus, v tom druhom za nič, čo by malo narúšať umelecký zážitok. Každopádne ústredný nápad s kontrastom nevideného na jednej a videného na druhej strane s využitím zvukových efektov neznie ako niečo, čo dokáže vyplniť celovečernú stopáž. I keď si uvedomujem, že táto výčitka je čisto subjektívna a Glazer ju zrejme v záujme narušenia monotónnosti v poslednej štvrtine aj opúšťa. Či ide aj o umelecké prirovnanie k nezáujmu väčšiny západného sveta k neustálym "malým" vojnovým konfliktom v súčasnosti v krajinách "mimo nášho priameho záujmu", je asi bez Glazerovho komentára nedokázateľné. ()
Až moc velký a křečovitý pokus za art na úkor srozumitelnosti a klasickému poutavému (dejme tomu spielbergovskému) vyprávění. Je to v určitých částech dobře natočené a díky hudbě občas děsivé (zvláště dvě noční vsuvky mladé židovky). Jenže i při stopáži zhruba 100 minut jsem měl pocit že koukám na něco úmorně čtyřhodinového - tohle naopak při čtyřhodinovém Schindlerově seznamu nehrozí. Oukej tak díky inovativnímu způsobu ztvárnění dejme tomu jednou vidět jako kuriozitu a stačilo. Když už "kreativně" podaný holokaust, tak raději Chlapec v pruhovaném pyžamu... ()
„Škoda, že když se rozprodával majetek těch Židů naproti přes ulici, tak už přede mnou někdo koupil ty závěsy. Ty se mi moc líbily.“ Sandra Hüller a Christian Friedel jako manželé Hössovi udávají tempo mrazivé a voyeurské sondě pod povrch nacistické vražedné mašinérie. Banalita zla se v druhé polovině 20. století dočkala mnoha zpodobnění, Jonathan Glazer však v důsledně promyšleném a nepříjemně vtahujícím filmu přichází s natolik originálním a sugestivním náhledem na holocaust, že jsme jej bezmála dekádu (od Saulova syna) neviděli. Statická kamera snímající z mnoha úhlů vilu Hössových nacházející se hned za zdmi Osvětimi vytváří paradokumentární dojem stejně jako neustále hučivé a jen občas i děsivé zvuky zaznívající ze samotného koncentračního tábora. Obraz idylické německé rodiny je v tak silném kontrastu vůči nepříjemností překypující zvukové stopě, až si postavy ve filmu navykly předstírat, že nic problematického neslyší. A tento dojem i během umírněné, hodinu a tři čtvrtě dlouhé stopáže přechází rovněž na diváka, který na konstantně přítomný, iritující zvuk habituuje také. A to je jen jeden střípek z vycizelované skládačky, jež místy dokáže nudit způsobem, za něž se cítíme provinile, a jindy zase až s úsměvnou absurdností vykresluje nacistický systém moci jako moderní korporát. Ano, vznik a šíření zla prostřednictvím odosobněnosti, delegování úkolů a záměrného uhýbání zraku před pravdou už „díky“ nacismu známe velmi dobře. Glazer však do své promyšlené hry vtahuje i diváka a ptá se, nakolik každý z nás udržuje drobnými všedními aktivitami v chodu vládnoucí systém. A vadí nám to vlastně? I díky trefně tázavému závěru se už teď nebojím říct, že o moc víc nenápadně zdrcujících zážitků letos v kinech neuvidíme. ()
Ten film mi byl protivný částečně už předem tou vyhajpovanou masírkou ze strany distributora - btw. český plakát zobrazující výjev, který se ve filmu nevyskytuje, mou otrávenost jen dovršil - přesto jsem to chtěl vidět, protože mě zaujal ten koncept, kdy se nic neukáže a je to jen slyšet, který je přece jen něco nového, nicméně když v kině opadne první wow efekt z toho, dostaví se nečekaně rychle dost intenzivní nuda z celého toho defilé banálních výjevů, které jsou střídavě prokládány velmi nepříjemnými sekvencemi, a rozladil mě i samotný závěr s tím zcizujícím přenesením do současnosti, takže jsem z toho celého měl dost nepříjemné pocity, a jen jsem se utvrdil v názoru, že přivádět na svět stále nové filmy zasazené do časů WWII je už dlouho totální passé a můžu je dál s klidem ignorovat. ()
Galéria (13)
Fotka © A24
Zaujímavosti (19)
- Predloha Martina Amisa je v mnohých smeroch iná. Rozpráva fiktívny dej z troch pohľadov pomocou umelého, dokonca komického jazyka, ktorý má odcudziť čitateľa. Amis tiež používa pre svoje postavy len vymyslené mená, aj keď evidentne inšpiráciou bola historická rodina Hössovcov. (Arsenal83)
- Alexandra (Julia Polaczek), mladé poľské dievča nechávajúce jablká pre hladujúcich väzňov, mala 90 rokov, keď stretla Glazera a krátko nato zomrela. Bicykel, ktorý je vo filme, aj šaty, ktoré herečka nosí, patrili jej. (Arsenal83)
- Původní Hössův dům je od konce války soukromým sídlem. Scénograf Chris Oddy strávil několik měsíců přestavbou opuštěného domu za táborovou zdí na repliku Hössovy rezidence a v dubnu 2021 začal s výsadbou zahrady, aby byla v době začátku natáčení v květu. (classic)
Reklama