Revolver

G.Ritchie se pokusil po umělecky devastujícím soužití s Madonnou o návrat ke kořenům, ale namísto důmyslného a zábavného scénáristického konstruktu předestírá divákovi jakýsi blábol (co má znamenat ta závěrečná přednáška?!) s příšerně namaskovaným J.Stathamem a dvěma povedenými přestřelkovými scénami- přičemž ta v restauraci je nikoli objevně, ale působivě nastříhaná na klasickou hudbu. (06.08.2008)

Nakonec jsem asi (fakt jenom asi) pochopil co tím chtěl Ritchie říct, ale právě proto mě štve že pohřbil velmi nadějnou gangsterku různejma schizofreníma monologama a dialogama. Fakt nevím, tohle není Ritchieho hřiště a chvílema jsem fakt nestíhal, a hlavně mi ty kličky a podivnosti přišly naprosto zbytečné. Ovšem ze začátku je to docela hodně dobrý a díky postavě Sortera to nemůžu úplně setřít. (31.07.2006)

Statham tady vypadá jak olezlý vágus, Liotta jako rozteklá bukvice (ještě víc než obvykle) a bylo mi absolutně u (_!_), co se na obrazovce odehrává. Nemám v lásce kasína a gamblery přímo nesnáším; nezajímaly mě nesympatické postavy, tím pádem po mně děj stékal rychleji než voda ve sprše. Proto mi v nejmenším nevadí, že mě po půl hodině začalo brát spaní - TV jsem vypnula s úlevou, našla v sobě ještě sílu dojít do koupelny (i zpátky) a spala pokojně až do rána. Sny byly zábavnější než ten film, ikdyž už nepamatuju, co se mi zdálo:-). Nehodnotím, komentář zde umisťuji pro sebe do budoucna - až to zas někdy za rok poběží v bedně, abych sem koukla a hned měla jasno, že u "Revolveru" nemám ztrácet čas. (23.07.2010)

Film, na který se mohou koukat psychiatři spolu se svými pacienty a všem se bude líbit. 1) 37letý Guy Ritchie předvádí, že náš největší nepřítel je v nás samých...až potud se s jeho sdělením mohu ztotožnit. Nedodal však, že tím nepřítelem je naše (v tomto případě jeho) zbytnělé ego. A Guyovo ego není bez zajímavosti. 2) Jinak nemohu, než se přihlásit ke komentáři Igiho B. Snad jen bych dodal, že znovu film vidět netoužím a tomu odpovídá počet hvězdiček. (27.11.2011)

Guy Ritchie a psychologie? Inu, časy se mění. Úděsným mrožím knírem oblepený Jason Statham sype z rukávu životní moudra, Ray Liotta předvádí novou kolekci pánských slipů a André 3000 by se měl vrátit k muzice, protože kromě pěstěného citu pro výběr elegantního vohozu nepředvedl herecky vůbec nic a coby „drsný“ lichvář by si nevydělal ani na slanou vodu. Jinak se tu hrají šachy, sem tam proběhne nějaká ta hyperefektní přestřelka a kameraman od první minuty náležitě popouští uzdu své vášni pro barevné filtry. Film se hned od začátku velmi intenzivně snaží diváka vtáhnout do hry a nutí ho i proti jeho vůli přemýšlet, co že se to před ním vlastně odehrává. Jenže rozklíčovat, kdo vlastně hraje proti komu a proč se věci dějí právě tím či oním způsobem, je téměř nemožné. Nemluvě o tom, že v závěru hodí Ritchie lehce frustrovanému divákovi film na hlavu a nechá každého, ať se s tím popere, jak umí… To co začalo jako divoká jinotajná cesta do hlubin gangsterovy duše, skončilo jako nauka o schizofrenních snech. 3 a ½. (01.09.2008)