Radúz a Mahulena

Nostalgická spomienka na detstvo, i keď v tomto prípade išlo o miernu nočnú moru. Možno som ako dieťa nechápal ani tie nahé ženské telá v niečom, čo som považoval za rozprávku. Dnes dokážem oceniť fakt, že sa celý príbeh odohráva v exteriéroch, respektíve v prírode s minimom záberov na stavby. Výrazne divadelne štylizované herectvo ale spôsobuje, že po polstoročí ide dnes už viac menej o nie príliš jednoducho stráviteľný experiment. Dej je jednoduchý, čiže aj dvojhodinová stopáž pôsobí neúmerne látke. Ale kvitujem Třískovi, že vydržal takmer nahý nakrúcanie vo vysokohorskom prostredí, občas je aj vidno, že tu niekedy zdatne fúkalo. (17.04.2021)

Radúz a Mahulena v režii Petra Weigela představuje v československé kinematografii naprosto ojedinělou záležitost, jakých se zase moc neopakuje. Ryze impresionistické dílo s rozpohybovanými obrazy předčasně zesnulého malíře Jana Preislera. Kombinace hudby Josefa Suka, mluveného libreta Julia Zeyera (nepatrně upraveného dramatikem Josefem Topolem) a fascinujícími divadelními výkony doslova hvězdného obsazení představuje pro diváka náročnou, o to však více strhující podívanou. Radúz a Mahulena v tomto provedení vyráží dech i po více než půlstoletí. Rozhodně nejde o podívanou pro každého, ale mně osobně tento snímek vyráží dech zas a znova. Nejen díky fantastické kameře Jiřího Kadaňky a při pohledu na množství spoře oděných mladých mužů, které kamera fascinovaně snímá... (17.04.2021)

Láska mezi Radúzem a jeho sestřenicí Mahulenou je neustále podkopávána jejich neschopností (její zasněností, jeho neopatrností, jeho blouzněním, jejím bědováním). Těžko si tuto dvojici představit v každodenním fungování. *spoiler* Dokonce i kletbu za ně musí zlomit Radúzova matka (ostatně v žádném jiném příběhu asi nezazní tolikrát zvolání: "Matko!"). Vůbec veškerou moc zde třímají v rukou ženy, muži (Tříska, Ráž, Adamíra) maximálně sdělí svůj nesouhlas, ale ve výsledku se podvolují. Pohádka je zpracována působivě, to ano, ale není pro každého (jistě ne pro děti... a koneckonců ani pro mě moc ne). "Ten strom... chce moji krev." (04.01.2019)

Pochmurná pohádka pro dospělé publikum. Výrazná stylizace, kostýmy a mluva působí až teatrálním dojmem. Má to obrovské kouzlo i díky hudebnímu souznění Josefa Suka s obrazem Jiřího Kadaňky. Hudební dramaturgie se perfektně ujal Luboš Fišer. Herecké osazení je velmi silné a myslím, že režisér Weigl z celého ansámblu vytáhl maximum. Zlo a nenávist královny Runy vystihla Jaroslava Adamová s mrazivou přesností. Petr Weigel se nebál v příběhu použít i lehký erotismus, jakoby vystřižený z antických bájí, zejména vidět nahou Jaroslavu Obermaierovou a Naďu Urbánkovou, jak se koupají v rybníce je požitek, který musí lahodit každému mužskému oku. Co celému celku hodně pasuje, je i podzimní kouzelná krajina Spišského hradu a slovenské přírody, nebo hradu Rábí a jeho okolí. Na své poměry u nás ojedinělé dílo a je dobře, že se podrobilo zrestaurování a sledovat ho v pořádné kvalitě je dokonalost. (16.07.2018)

Navzdory všemu, době, televizi, si z kompaktnosti Weiglova Radúze a Mahuleny sedám na zadek. Jsem dojatá, kochám se a tleskám. Něco tak opulentně erotického, dekadentního a náruživého se vidí jen málokdy. Měkká výslovnost Magdy se snoubí s pathosem Jenovým, Adamíra a Ráž jsou k ožužlání oba, Adamová s Medřickou jsou vysloveně démonické, Menšík zapadá též skvěle do celé zemité koláže a lesbické duo Urbánková-Obermaierová jsem milovala skutečně jen zde. Ale ty křivky! (13.08.2015)