Onibaba

Trochu jsem si naběhl. Očekával jsem jeden ze "101 hororů, které musíte vidět, než umřete", a ono je to spíš psychologické drama, u kterého se to ve zdejších komentářích hemží výrazy jako "metaforický", "pseudoaxiom", nebo "analýza lidské pudovosti". Film je to silnej, kamera je naprosto výborná, hudba působivá a 100% funkční, herci super, atmosféra taky byla..., jen jsem chtěl jinej šálek čaje. Až bude nálada, mrknu na to jinýma očima a třeba nějakej bodík přihodím. (13.04.2010)

Onibaba je jeden z mála príkladov vo filmovej histórii, kde sa podarilo na minimálnej filmovej ploche (myslené vo všetkých smeroch) natočiť perfektne fungujúci film svojho žánru. Je to dôkaz, že na natočenie dobrého filmu stačí mať k dispozícii dobrý scenár, potom stačí ho už len správne uchopiť, netreba mať finančné prostriedky na viac hercov, ako je treba a prostriedky na dekorácie a architektúru. Japonci mali po druhej svetovej vojne vo svojich žánrových filmoch na čo reagovať a prejavilo sa to aj v tomto "takmer" horore. (05.08.2012)

Ako vidieť, japonskú kinematografiu nezastupuje len Kurosawa a jeho samurajské eposy a tento nie natoľko známy film je toho výborným dôkazom. Režisér Kaneto Šindó so skvelým hereckým triom majstrovsky vytvára skľučujúcu a znepokojivú atmosféru cez rozprávanie o ľudských hodnotách. Film má strhujúci začiatok a koniec, o niečo slabší prostriedok ale nikdy nezačne nudiť aj preto, že režisér kladie veľký dôraz na detail. Onibaba je tak dokonale zhudobnená a má i bravúrnu technickú stránku hlavne čo sa týka kamery, nasvietenia a strihu. Do spomínaného hororu (či šialenstva) spadáva film hlavne v scéne v jame a potom záverečných dokonalých 10 minút a ešte dokonalejší posledný záber. Príslovie ,,kto inému jamu kope sám do nej padá" je tu podané z trocha iného pohľadu. (28.10.2008)

Při pohledu na tvorbu Kaneta Šindóa předcházející Onibabě vyznívá jeho mezinárodně nejproslulejší snímek jako radikální změna stylu. Do té doby točil zásadně filmy zasazené do současnosti a v převážné většině se zaměřoval na sociální témata, která rozváděl do humanistických příběhů. Nyní najednou přišel s vyprávěním odehrávajícím se ve feudálním Japonsku čtrnáctého století během války dvou knížectví. Další zásadní posun v kontextu Šindóovy filmografie představoval odklon od střídmého tradičního stylu k expresivní formě, ale tím hlavním, co dobové kritiky překvapilo, byl nevídaný důraz na tělesnost. Podle Šindóa se ovšem v zásadě nejednalo o nijak zásadní posun, protože sexualita je v jeho pojetí projevem touhy žít i nástrojem k přežití. V tomto hledu Onibaba navazuje na jeho předchozí snímky, jejichž hrdinové také přežívali navzdory své sociální či životní situaci. Tentokrát režisér a scenárista v jedné osobě vycházel ze starého buddhistického podobenství, které ovšem zásadně pozměnil, když motivy víry nahradil přízemní pudovostí. Vyprávění sleduje tchýni a snachu, které se v době války musejí živit tím, že číhají na zraněné samuraje či zesláblé dezertéry, které zabíjí, a následně jejich meče a brnění prodávají. Obě ženy jsou na sobě závislé a představují sehraný tým, jenže dynamika jejich vztahu je narušena s příchodem muže, který přináší zprávu, že jejich syn a manžel byl zabit. Když mladší žena začne po nově příchozím toužit, začíná tchýně pociťovat, že nad ní ztrácí moc. Vyznění snímku zásadní mírou dotváří jeho dějiště, kterým jsou pláně trávy susuki, která roste do výšky dvou metrů. Tato kulisa permanentně se vlnící ve větru vytváří paralelu vůči na životě lpějícím lidským bytostem a současně i přeneseně vyjadřuje přízemnost postav a jejich motivací. Kamera dění pod žhnoucím sluncem či zahalené do nočního šerosvitu snímá v sytě kontrastních záběrech, jejichž přízračnou atmosféru umocňuje hudba kombinující jazzové prvky s bubny taiko. Ať už budeme Onibabu vnímat jako obžalobu války, paralelu k modernímu konzumerismu, pojednání o tělesné podstatě lidského bytí či obraz světa zproštěného morálky a ovládaného pudovou touhou přežít, faktem zůstává, že právě tímto dnes kanonickým filmem se Šindó definitivně zařadil mezi přední autorské osobnosti japonské kinematografie. (text byl původně psaný pro katalog LFŠ) (22.09.2013)

Teď se budu asi trochu rouhat, ale pořád musím přemýšlet nad oním plakátovým heslem - "Příběh dvou žen, které ztratily lidskou tvář". Všichni uznáváme, že je to myšleno tak, že přepadávat nebohé "pocestné", zákeřně je zabíjet a po smrti ještě okrást je velmi špatné. Také je velmi špatná závist a žárlivost, a ještě je nedej bože, strašení morálkou, peklem a démony. V případě tchýně dokonce můžeme vzít výše uvedené heslo doslova. No, ale na druhou stranu ... neztratily ony ženy lidskou tvář proto, že začaly zabíjet z hladu a ne zbytečně a pro potěšení jako lidé? Také chování tchýně bylo založeno na pudu sebezáchovy - "když odejde, sama nemohu zabíjet". Já bych ze ztráty lidské tváře obvinila spíše jiné: "Potom nás zajali a tak jsme bojovali za toho druhého císaře". A HLAVNĚ - dají se vůbec příběhy ze středověku posuzovat z jakéhosi morálního hlediska? (07.09.2009)