Barva ráje

Filmy z Blízkého východu k nám proudí stále jen v omezeném množství, a snad proto jsem k nim tolerantní o trochu víc než k hollywoodským blockbusterům. Možná se to projevilo i u mého hodnocení tohoto íránského snímku. Nemám ráda patos a přestože je tento film patetický až přespříliš (ani Spielberg by se za něj nemusel stydět), nevadilo mi to, spíše naopak. Cítila jsem přirozenost a opravdovou touhu sdělit "něco" divákovi. (23.08.2005)

Kinematografie Blízkého východu produkuje zázraky, tohle je jeden z nich. Nejistý otec (jeho situace je v rámci místní tradice svízelná), moudrá babička (která ví, že v nebezpečí je její syn, nikoli vnuk), dvě zdárné dcerky a geniální přející a toužící slepý synek Mohammad tvoří personální strukturu děje typu "lis na slzy". Kde se bere tolik porozumění, sympatií, vcítění, a na druhé straně filmařského kumštu v zemích, které se u nás považují za doupata terorismu, a které si někde pod kopci (poutavě znázorněnými ve filmu) bastlí atomovou bombu. (05.06.2014)

Veľmi citlivá a vizuálne pôsobivá elégia. Aspekt niečoho božského je neustále v pozadí. Nádherná príroda a pekne vykreslené charaktery skvelo koexistujú a Majidi znova dokazuje že detský hrdina vo svete dospelých je jedným z najsilnejších rozprávačských prvkov. Filmy podobného rázu mám rád hlavne vďaka faktu, že sa dozviem znova niečo nové o inej kultúre. A kreatívne vsuvky ( je ich tam niekoľko - vtáčie hniezdo, ryba na suchu) sú dokonalou metaforou na život človeka. Pre mňa ešte lepšie ako Deti raja. (10.03.2017)

Barva ráje je jednak pátráním po Bohu a jednak tragédií antického provedení. Majid Majidi zvolil látku, jež bývává ze západního politicky korektního pohledu odměněna cenami již za svou podstatu, a v perském kontextu jde potom o emancipační právo outsidera na rovnoprávnější podmínky k životu. Hledání Boha outsiderem dětského věku nevinnosti je v silně religiózní společnosti příznačné, hledá se ve zvucích i skrz důvěrné dotyky s přírodou, zkoumá se způsob jeho uchopení i niterné porozumění. Antická tragédie jednotlivce, jenž se pokouší dosti nešikovně překonat společenské konvence při hledání vlastního štěstí a naplněnosti, je pro mě působivější, neboť to vede k rozervanosti lidského ducha. Obrazové výjevy Mohammada Davudiho září v pestrobarevných olejových rámech kvetoucího perského venkova, jsou účastníkem jejího koloritu všedního dne v jeho tradičním rytmu živobytí, tolikrát vzdálenému a neznámému evropskému prostoru. Co lze vytknout? Několik příliš sentimentálních hrstí limonádové filmařské popkultury západního stylu, lacině podbízivých. Hrdinou hledání boha je Mohammad (malý Mohsen Ramezani), nevidomý chlapec s přáním života v lásce. Handicap přináší výzvy, překážky, otázky i zklamání. Hrdinou tragédie je Hashem (zajímavý Hossein Mahjoub), Mohammadův otec, jenž se v touze svého štěstí snaží vypořádat s konvenčním životem venkovské společnosti, ale jeho strach a zmatení je jen předzvěstí zlomyslného osudu. K důležitějším postavám patří také Mohammadova babička a Hashemova maminka (Salime Feizi), starostlivá, laskavá a milující žena. Z dalších rolí: Mohammadovy bezstarostnější sestřičky Hanieh (Elham Sharifi) a Bahareh (Farahnaz Safari), zručný slepý tesař (Morteza Fatemi), výřečnější učitel z teheránské školy (Mohammad Rahmani), velmi překvapený venkovský učitel (Behzad Rafiee), Hashemova snoubenka (Masoome Zinati), nebo její opatrnější otec (Ahmed Aminian). Barva ráje je hledání niterného štěstí, byť pochopení vede pouze přes nejbolestivější ztráty sebe sama. Zajímavé svým odlišným kulturním zdrojem a snahou o uchopení a přiblížení Boha. (09.11.2021)

85%. Dávám 4*, ale hodně jsem přemýšlel o 5*. Nakonec jsem se rozhodl dát 4* protože Children of Heaven byly přecejen o fous lepší. NIcméně znovu vidíme velmí silné drama s dětským představitelem, který je slepý. Film se odehrává v exotickém Iránu, ale i tak se to prostředí (příroda) velmi podobá našim horám a lesům. Herecké výkony jsou opět výborné, nejslepší jsou od dětských herců. Příběh samotný má velmi mnoho silných míst. Vztah slepého syna a otce, jejichž vztah je docela nestandartní, ale city se nedají lehce zpřetrhat. V závěru filmu mi běhal mráz po zádech. A že je to vykonstruovaný slaďák jak někteří píšou, tak tomu se musím smát, když vzpomenu na sladkobolné sračky z Hollywoodu (naposled Benjamin Button třeba). (11.05.2009)