Iron Claw

The Iron Clown musí být pro našince s alespoň elementárním vkusem a kvocientem nad úrovní německého ovčáka naprosto nezáživný, vleklý až otravný pomníček skutečné žampióní famílie vidláckých bigotních dementů s buzerantskými účesy, příznačně se angažující v nejdebilnějším a nejlopatističtějším pseudosportu pro totálně zdegenerované idioty – wrestlingu. Pseudosportu, v němž banda postižených nasteroidovavaných pičusů předstírá údery a tříská sebou o zem, a u koho z nich ta kohorta solvin v publiku nejvíce piští, ten je jakože „mistr světa“, i když se tato vrcholná retardace provozuje téměř výhradně na území Spojených sráčů Oligofrenických. De fuckto se jedná o špatně natočenou, zdramatizovanou, sestříhanou i zahranou a totálně nudnou studii opolidských bratří s vyrachtaným fotrem, postupně vychcípávajících při soutěžení o „prokleté“ Darwinovy ceny, až přežije jen ten nejhnusnější pitekantrop, jako vždy totálně prkenný Hnuzack Efron. Ovšem pokud xmrti rádi uhranutě a s jakože děsně erudovaným psychologicko – sociálním nadhledem dvě hodiny v zoo pozorujete statickou tlupu šimpanzů, kteří po sobě občas hodí hovno, popřípadě si kompulzivně cucáte palec u jakýchkoliv pohyblivých obrázků, hlavně že jsou barevné, je to film přesně pro vás! (28.02.2024)

Tak toto je lepšie než Jednotka samovrahov. V doslovnom zmysle. Kde sa berie s tragédiami nejaký Kennedyho klan, keď títo to brali hopom aj keď nemuseli a keď to nechcela kliatba, tak jej pomohli. Wrestling neznášam, ale tento príbeh mimo zápasov ma zaujal, aj keď v tomto prípade tieto dva prvky od seba neodseparuješ ako zelený aktivista smetie. (14.02.2024)

// Sean Durkin mě začíná těžce bavit. Už ve druhém filmu se věnuje tématům mužské ješitnosti, neukojenému egu a hříchům otců, tentokrát to ale vzal přes skutečný příběh slavné wrestlerské rodiny, kde k tomu všemu vládla toxická maskulinita a tudiž tohle všechno mělo neuvěřitelnou dohru (vyhýbám se záměrně spoilerům, sám jsem do toho šel naslepo) a mě to v tomhle případě smetlo ještě víc než výrazně chladnější Klícka. Hudební vypalovačky a fantastické herecké výkony všech zúčastněných samozřejmě pomáhaly, nicméně MVP je tady Durkinův scénář a jak zachycuje ten slow burn rozklad jedné spokojené zásadové křesťanské rodiny. Velká škoda, že tohle drama zaspalo Oscary. 9/10 (29.02.2024)

Sportovní drama v podání Durkina a A24 není sportovní drama, ale psychologická studie toxického otcovství a psychických problémů v době drsných chlapů, kteří nepláčou. Není snadné přežít takovou výchovu a bude to stát mnohem víc, než si drtivá většina lidí dokáže představit. Závěrečná scéna, ultimátní terapie rodinou, mi vehnala slzy do očí. Ten film je jeden dokonalý filmový tvar, pracující s divákem. Chytře přeskakuje banalitity a nutí vás přemýšlet, co se stalo, představovat si nezobrazené emoce. Dělá to zatraceně dobře a furt. A skvěle tak dokáže pracovat s momentem překvapení. Dlouho jsem neviděl film, který by vyžadouval takovou pozornost a aktivitu diváka, kvůli interpretaci viděného. Kdo jde na wrestlingový film a sportovní drama, je zklamán, jak tu hojně čtu. (26.02.2024)

(8,5/10). The Iron Claw se postaral o takové moje poprvé - byl jsem totiž v kině úplně sám. Tedy byl jsem tam ještě se svojí partnerkou. Ale i tak to byl velice jedinečný a zvláštní pocit. Na jednu stranu máte kino celé pro sebe. Na straně druhé je smutné, že lidi na takovéto filmy nechodí a zajdou si raději na nějakou pitomou českou komedii. Možná to bude tím, že jsem příležitost vidět The Iron Claw chytil za pačesy doslova na poslední chvíli. Protože tohle byl definitivně poslední termín, kdy to u nás v Cinestaru dávali. Ale i tak to pro mě bylo šokující zjištění, když zhasly světla a kino zelo prázdnotou. Teď už však k samotnému filmu, který mě uchvátil svým autorským stylem a semlel svým dramatickým vyzněním. Studio A24 je mým druhým domovem a vždy s radostí prozkoumám jeho další projekt. Proto jsem s nadšením vyhlížel i snímek The Iron Claw, který není klasickým sportovním filmem podle šablony. Tohle je především příběh bratrského pouta, které je zahaleno temným hávem. Sledujeme příběh bratrské skvadry, pro které je wrestlingové zápolení vším. V jejím čele stojí Zac Efron, který se pro tuto roli díky fyzické transformaci proměnil doslova v bestii. Tato bestie je poháněna řádem, který mu byl už v mládí zakořeněn hluboko do srdce. Jeho mysl se nastavila na to, že neexistuje nic jiného než wrestling. Nedej bože, aby někdo konstatoval, že to je pouze divadýlko nebo show. Naštěstí pak na scénu přichází překrásná Lily James, která do jeho života přinese alespoň nějaké světlo a rozum. Jsem nesmírně vděčný za to, že se po vzoru Roberta Pattinsona začíná pomalu vymaňovat ze své škatulky hezounka také Zac Efron. Protože tento film ležel především na jeho muskulárních bedrech. Dále tady máme i ostatní méně či více slavné bratry, kdy každý z nich ve filmu prodává kus svého hereckého umu. Nastává mezi nimi perfektní synergie a rodinná pospolitost, která chytí za srdce i nesportovního fanouška. The Iron Claw je opravdu, ale opravdu hutným dramatem, které tne do živého. Nebojí se diváka utopit v bolesti spolu s beznadějí a sází mu jednu emoční ránu za druhou. Emočně náročný zážitek pozvedá také srdceryvná hudba, která výsledný zážitek ještě umocňuje. Divák se nemá šanci dostat z této bolestné spirály, která se vznáší nad hlavami této wrestlingové rodiny. Režisér Sean Durkin dokázal pomocí příběhu o na první pohled neznámých bratrech Von Erich, přetavit tento film ve velice osobní a niterní zážitek, který bude v mém srdci rezonovat ještě pěknou dávku dní, i poté co zazní zvonek ohlašující konec zápasu. "Tonight, I walk with my brothers." (14.03.2024)