Iron Claw

Režisér a scenárista Sean Durkin byl v mladých letech fanouškem wrestlingu, i ten, koho wrestling nezajímá, musí jistě ztuhnout při vyprávění o tragickém příběhu rodiny Von Erichových. Legendární wrestlerskou rodinu prý dohánělo rodinné prokletí, tuto domněnku snadno potvrdila smrt nejstaršího syna Jacka „Fritze“ Von Ericha, Jacka Jr. Nejde ovšem o jedinou tragédii, která populární rodinu wrestleru za jejich historii provázela. A do jisté míry v tom měl roli právě zmíněný Fritz. Durkin poté může ve svém scénáři vynechat existenci jednoho ze šesti bratrů a zdánlivě historických nepřesností (Ridley Scott by vám k tomu jistě rád řekl svoje), to nejdůležitější ovšem Durkin ve finále zvládne. Podat příběh jedné generace Von Erichových jako skutečnou tragédii a realizovat film, kdy i mužská oka po jeho konci nezůstanou suchá. I když přece „chlapi nepláčou.“ Studio A24 se v posledních letech stalo rájem pro cinefily, nabízí přeci jen širokou nabídku výrazných filmů, které se navíc většinou mohou chlubit tím, že jsou skutečně specifické a neobvyklé. Železní bratři do této škatulky zdánlivě nezapadají, na to jde na první pohled o řadový biopic, který jakoby se cíleně chtěl vydat cestou patosu a laciné sázky na emoce. Tyhle nadávky ovšem v posledních letech začínají být nadbytečné, kdy někdy ani nemusí jít o prvoplánovou snahu. Především v případě, kdy se po zapnutí promítačky rozjede film, který skutečně má cosi říct, zobrazuje to, kam daleko může zajít převaha toxické maskulinity, jak daleko může zajít až příliš dominantní ruka hlavy rodiny a především ukazuje pravou sílu bratrských pout, které neznají hranic. Přitom všem tak vlastně ani nesejde na tom, jak moc autentický příběh Durkin servíruje a jak moc u jeho realizace sázel na dramatizaci skutečných událostí. Výsledek je totiž tak či onak silný. Dynamika uprostřed rodiny Von Erichů svádí k prozkoumávání rodinných vazeb v domácnosti, kde zdánlivě neexistuje svobodná vůle, veškeré odlišné zájmy mimo wrestling jsou automaticky snadno zapovězené Fritz v podání Holta McCallanyho nezapírá, že své syny řádí dle oblíbenosti a že se může seznam snadno různými okolnostmi změnit. Na domácnosti Von Erichů je tak od počátku cosi nepříjemného. Zac Efron, Harris Dickinson i Jeremy Allen White jsou v rolích Kevina, Davida a Kerryho vymakání k nepoznání, stejně tak každý z nich dostává dostatečný herecký prostor. Zac Efron rázem předvádí svůj dost možná nejsilnější výkon za celou svou kariéru, Jeremy Allen White poté zvládá předvést, proč je nejen kvůli oblíbenému seriálu Medvěd v kurzu. Právě i jejich výkony přispívají k tomu, že Železní bratři nejsou tuctovým sportovním filmem. Durkin totiž natočil biografické sportovní drama se skoro až existencionálním přesahem.  Díky režii Durkina zvládají být konfrontace v ringu intenzivní, působivé a především přehledné, nejdůležitější ovšem ve filmu není zobrazené fyzické násilí. Ano, v ringu se může snadno krvácet a během wrestlingu se může zlomit nejedna kost, největší boj ovšem Von Erichovi chlapci neprovozují fyzicky, ale psychicky. Přísný a cílevědomý otec, neskutečná psychická zátěž, především snaha o to se tvrdému otci zavděčit. Teprve v průběhu filmu se více zobrazuje psychický teror, kterému je divák nepřímo po celou dobu svědkem. A o to více bolí sledovat následky této skoro až sparťanské výchovy. Chlapci Von Erichovi tak mohou být sebevíce silní a sebevíce dospělí, pořád je ovšem omezuje strach z jejich otce. Spousty silných hereckých projevů je v rámci Železných bratrů projeveno pouze výrazy v očích, bratři totiž nemohou příliš namítat a autoritativnímu otci se nějak postavit. Je to celé taková zvláštní směs úcty, lásky a strachu, o to více nepříjemnější je postupně sledovat ať už fyzický nebo psychický rozpad různých bratrů. Celé to ovšem v závěru působí jako nevyhnutelný souboj s časem, kdy si až příliš přehnaný psychický dril dominantního otce žádá svou cenu. Nejen díky vrstvě myšlenek tak Železní bratři skutečně zvládnou připomenout Wrestlera Darrena Aronofskyho, zároveň se Durkin občas nebojí jistých filmařských postupů, které by jistě pochválil takový Martin Scorsese. Narativ filmu je cíleně budován skrze tragédie, která rodinu Von Erichových sužovala jedna po druhém. Není v největším měřítku poukázáno na tehdejší slávu Von Erichových bratrů, právě pochybné zázemí rodiny Von Erichů a údajné prokletí této rodiny je ovšem na jejich příběhu pořád to nejzajímavější. Synové Von Ericha mají díky tvrdé výchově rázem blíže spíše ke strojům nežli k lidem, jsou vychováni k omezenému projevování emocí a preferování ryzího „mužství.“ Železní bratři se rázem nejeví jako prvoplánový film pro fanoušky wrestleru, naopak může snadno přispět těm, kteří nemohou bojová umění vystát a shledávají ho barbarské. Postava Fritze totiž jakoby shrnovala vše, co je na bojových uměních špatně. Pád rodiny Von Erichových je v rámci vyprávění tak krapet pochybně založen na pověře, která má tuhle sebedestruktivní a na ubohých základech vybudovanou rodinu nahánět. I když se zpočátku mohou vyjevovat prvky černé komedie a příjemného retra (Craig Gillespie byl po Já, Tonya jistě takovou látku pojal velmi specificky), od nástupu Kerryho se film definitivně vydá cestou skoro až trilogie, za kterou by se nestyděli ani William Shakespeare nebo Viktor Hugo.  O to více uspokojivější zvládá být fakt, že se závěr dočká nějaké smysluplné katarze, smysluplného vyvrcholení několika postav (linka matky bratrů v podání Maury Tierney) a náznaků spojených s tím, že díky pověře hned nemusí být všehovšudy vymalováno. Stěžejní moment předcházející takovému epilogu film navíc nenabízí alespoň uspokojivou satisfakci v oblasti osobního příběhu nejstaršího přeživšího bratra Kevina v podání Zaca Efrona, ale skrze něj i filosofickou nadstavbu, která emoce v tomto filmu posouvá ještě o kousek dál. Je proto tak trochu škoda, že se film pořádně rozjede až po 20 minutě a první výraznější konfrontaci v ringu, Železným bratrům se ovšem musí uznat obdivuhodná gradace, protože se film skutečně za pochodu stává intenzivnějším a intenzivnějším, skrze to zajímavější a zajímavější. Železní bratři jsou příkladem dramatu s narativem, který si skutečně nechává dát na čas, teprve ve stěžejní části filmu poté zvládá diváka položit správně do kolen. Železní bratři se i díky tomu stávají nejvíce jasným kandidátem na nejlepší film, který utřel v oblasti absence byť jen jediné nominace na Oscara. Všeobecná nadšenost zahraničních kritiků i diváků i umístění mezi TOP 10 nejlepších filmů dle Národní rady amerických filmových kritiků rozhodně nebyla přehnaná. Železní bratři totiž patří mezi nejsilnější filmy loňského roku. Nesejde dvakrát na tom, jak moc je Sean Durkin věrný skutečné historii a jak moc velkou převahu má dramatická nadstavba nad reálným průběhem událostí. Železní bratři totiž rozhodně nejsou typickým sportovním biopicem a i díky tomu rázem logičtěji vycházejí ze stáje A24. Zdánlivě tuctové sportovní drama totiž nabízí úvahy nad nebezpečím toxické maskulinity, příliš velkých nároků rodičů na své děti i křehkých bratrských pout. Chlapi nepláčou? Nejednomu z mužských diváků alespoň při sledování filmu určitě „něco spadne do oka“.... Viděno v kině: 2x (08.02.2024) (menej) (viac)