Ohnivé vozy

Poprvé jsem je slyšela, ano, slyšela, z walkmana v roce 1985 na tehdejším jugoslávském pobřeží a také poprvé uslyšela jméno Vangelis. Na film jsem si musela ještě pár let počkat. A jakmile jsem slyšela první tóny, bylo to stejné jako kdysi. Labutí kůže a sevřený krk. Rázem v topce mých nej. Hudba neztratila své kouzlo a neztratil jej ani film. Při žádném z dalších sledování. Chariotr of Fire se nedají vidět jen jednou, je to droga, droga jménem film spojený s drogou jménem hudba. (Jen Ben Cross dnes už není takový mladíček jako kdysi. Ale Žid, mám takové nějaké židovské období, Amen, Pianista, teď Ohnivé vozy. Skladba za skladbou plyne jako organická součást filmu. Vangelis tehdy nebyl pojmem jako dnes a tohle byl jeden z prvních soundtracků, který jsem si pořídila. Do mého zlatého fondu tedy patří nejen film, ale i hudba. Nehledě na to, že Vangelis naplňuje mou lásku ke sborovému zpěvu měrou vrchovatou. Natočit strhující film, kde je prvoplánový běh, zpěv a Bůh, to je opravdu umění. Mravní poselství pak je věcí druhou. (15.08.2008)

Olympijský sen o medaile je silný, ale film ma nedokázal až natoľko nadchnúť, hlavne uvodná predstavovacia hodina bola trochu sterilná. V druhej polovici sa to výrazne lepší. Pritom mu nechýba dobré spracovanie, fajnové britské obsadenie (Holm, Cross, Davenport, Gielgud,...) a v neposlednom rade aj Vangelisova kultová hudba, ktorá sa vyníma predovšetkým pri behu športovcov pozdlž mora. Športové výkony má ale radšej reálne. (05.08.2019)

Tak britské, jak jen může film o sportovcích být, zároveň sympaticky své a nesympaticky upjaté; hoši (a děvčata) jsou víc za typizované ikony než za živé lidi, náboženské otázky se řeší tak moc a tak konzervativně, až se tím odcizuje to vřelé a inspirativní, forma je aristokraticky precizní až k sebeshlíživosti, hudba úspěšně maskuje neprokreslenost většiny charakterů (zaplať JHVH za zarputilého Abrahamse) a jen prostřední hloubku myšlenek. Na druhou stranu, na tom pojetí sportu jako cesty osobního rozvoje s minimálním komerčním cirkusem okolo, na dobových obrazech olympiády v málem spartánských podmínkách, na bezelstném opájení se těly v pohybu atp. je místy přece jen něco dojemného. ***1/2 (08.03.2019)

Patetické a nepřesvědčivé v charakterech, proslovech, dialozích i sportovních výkonech, zároveň v něčem sympatické - dobře to tu vystihl LeoH, tak budu šetřit síly. Jen mě zaujalo, že Lindsay Anderson, sám autor trilogie filmů, které počínaje If (Kdyby) šijí do zkostnatělé britské upjatosti a pokrytecké morálky, si na stará kolena zahrál ve snímku, který ji ani tolik netematizuje, jako je jí celý možná i nechtěně prosáknut. *~ (27.03.2022)

Chariots of fire je klasicky strihnutý športový film so všetkými klišé, ktoré k tomu patria a bez ktorých by to jednoducho nebolo ono. Vangelisova nadpozemská hudba znova vyvoláva dojem, že sa pozeráme na niečo monumentálneho a artového a znova tomu tak nie je. Mne to nevadí, športový film predsa musí končiť veľkým závodom a veľkým víťazstvom. Inak by sme boli sklamaní. A navyše sa dozviete niečo o histórii a dobových reáliách olympijských hier. (09.08.2012)