Sestry z dymovej sauny

Nádherně křehké a zároveň posilující.  Sestry z kouřové sauny stojí pevně nohama na zemi jako stromy které vítr nezlomí. Inspirují svou ochotou sdílet, otevřít se a naslouchat a díky tomu se hojit. Tíha slov, zpěvu, rytmu, smíchu, potu, slz, krve, pláče a společného času se vpijí do letitého dřeva sauny. A tak ta tíha ze sester odchází a dává jim lehkost pod proudem vody a rytmickými šlehy proutím. Všichni nutně potřebujeme podobné rituály. (22.02.2024)

Chápu tu paralelu mezi očistou těla a očistou duše, ale tady se probírá sebepřijetí, rakovina prsu, coming out, dick picky, domácí násilí, porod mrtvého dítěte, menzes a znásilnění. A nikde žádný titulek, že hovory na lehčí témata jsou v estonské sauně zakázány. Přijde mi to vymyšlené tak, aby dokument oslovoval poroty filmových festivalů. Každopádně jsem zvědav na film o tom, co v sauně řeší estonští muži. (17.01.2024)

Víc než dvacet let fandím saunám a potním chýším, jakož i nejrůznějším očistám, ceremoniím, komunitním rituálům a intimním ozdravným rozhovorům, ale tenhle film na mě působí ve všech ohledech prvoplánově vypočítavě, trapně a banálně. Film nastrojený tak, aby oslovoval grantové komise a filmové festivaly - a pokud neintencionálně, tím hůř pro všechny. A jak je neautentický, tak je banální - sestavený pouze z (příliš a příliš a příliš) dlouhých opakovaných tuctových záběrů na počasí, mlhu, listí, vítr, sníh, podle ročního období, a na ženské opakovaně nosící vodu a dřevo a pak z útržků jednotlivých zpovědí na všechna typická a očekávaná trendy tabu-témata a záběrů na zpocená jistěženedokonalá těla... Nic, co by navazovalo, prohlubovalo se, žádné rámce, souvislosti, komentáře, spojitosti, reflexe, překvapení, odlehčení, žádné nadhledy, podhledy, vhledy... Vždyť ono to přece všecko hovoří samo za sebe, že? Je to přece samo o sobě tak silné, co víc bychom ještě chtěli, stačí to pěkně naskládat za sebe a opakovaně ukázat, že se nebojíme opakovaně ukázat ani povislá prsa a břicha a účastné pohledy upřené do prázdna.... No tak ano, ale pro takový přehled klišé nepotřebuji film, a už vůbec ne dokumentární, na to mi stačí pro představu sepsat anotaci, záměr, výčet tezí či dokonce jen soubor správných substantiv a adjektiv. Kterákoli sauna, v níž jsem kdy byla, mi poskytla autentičtější, životnější a vrstevnatější zážitek toho, co se tu tak chtěně a vlastně především tak necitlivě a uboze sugeruje, defiluje, profanuje a obchoduje, zatímco skutečné kouzlo se tím vším vytrácí. Jako nabírat vodu cedníkem. *** (V Libějovicích, 16. 4. 2024.) *~ (16.04.2024)

Jaké máme jako ženy možnosti? Film lze brát jako úspěšně provedený pokus o estetizaci něčeho, co by za plného světla obstálo stěží. S využitím střihu, páry, stínu, tmy a zvýraznění detailu oproti celku se na to uzení masa během čtyř ročních období dá koukat. Pokud jde o obsah saunových monologů (na dialogy z pochopitelných důvodů moc nedojde), hodně záleží na tom, jak účinně dokážete vytěžit fňukání. Zjevně proběhl pokus o vyvážení témat. Hovor se ale od těch radostnějších vždy nějak stočí ke věčné a vděčné tragice ženského údělu; následuje vymítání bolesti a křivd potem, ledovou vodou, březovými metlami a deklamací folklórních písní, doprovázených rytmickým pleskáním do pneumatik a hrou na tahací harmoniku ozdobenou kosočtvercem. Whatever works, říkával i Woody Allen, a nezbývá než souhlasit. Za zmínku stojí promyšlené mísení současných a tradičních témat, i když právě promyšlenost se nepříznivě podepisuje na dojmu autenticity osobních výpovědí. Šťastnou volbou bylo zástupkyni tradice, estonskou stařenku do sauny nepozvat a omezit se na promítání její vrásčité tváře na pozadí páry. (22.02.2024)

Anonymita většiny zúčastněných napovídá o tom, že jejich příběhy jsou vlastně obecné, což vzhledem k tomu, že mnohé z postav jsou v zásadě přeživší, dělá se Sesterské sauny dost temnou podívanou. Přirozeně životem všelijak disfigurované aktérky jsou pak zabírány v detailech, v omezeném světle a neustálém lesku potu, páry, slz a když se poštěstí, tak třeba i menstruační krve, díky čemuž je dokument vlastně vhodným zástupcem do současného čarodějnického hororu se všemi jeho naturalistickými a feministickými aspekty. Zkuste si třeba představit, že jste náhodný kolemjdoucí lesem u té boudy, ve které se zrovna děje to, co v jedné z posledních scén. Zejména úžasné, evokativní nasnímání jak interiérů, tak krásně nehostinné estonské přírody umožní, aby do vás dokument takřka fyzicky vstoupil, nehledě na to, jaký máte třeba názor na sauny (o kterých jsem si donedávna myslel, že jsou regulérní mučírny než jsem v jedné byl a nyní si to myslím ještě víc) či třeba na všemožné terapeutické kinshipy. (20.02.2024)