Sestry z dymovej sauny

Jaké máme jako ženy možnosti? Film lze brát jako úspěšně provedený pokus o estetizaci něčeho, co by za plného světla obstálo stěží. S využitím střihu, páry, stínu, tmy a zvýraznění detailu oproti celku se na to uzení masa během čtyř ročních období dá koukat. Pokud jde o obsah saunových monologů (na dialogy z pochopitelných důvodů moc nedojde), hodně záleží na tom, jak účinně dokážete vytěžit fňukání. Zjevně proběhl pokus o vyvážení témat. Hovor se ale od těch radostnějších vždy nějak stočí ke věčné a vděčné tragice ženského údělu; následuje vymítání bolesti a křivd potem, ledovou vodou, březovými metlami a deklamací folklórních písní, doprovázených rytmickým pleskáním do pneumatik a hrou na tahací harmoniku ozdobenou kosočtvercem. Whatever works, říkával i Woody Allen, a nezbývá než souhlasit. Za zmínku stojí promyšlené mísení současných a tradičních témat, i když právě promyšlenost se nepříznivě podepisuje na dojmu autenticity osobních výpovědí. Šťastnou volbou bylo zástupkyni tradice, estonskou stařenku do sauny nepozvat a omezit se na promítání její vrásčité tváře na pozadí páry. (22.02.2024)

Silný dokument, který se dokáže dostat velmi snadno pod kůži a vyvolat všechny možné emoce. Tento estonský dokument si vystačí s jednou saunou a pěti ženami, které se s námi podělí o své životní příběhy. Někdy jsou ty příhody vtipné a úsměvné, a dokáží pobavit. Jenže všechno má dvě strany. Po smíchu a radosti přichází ta méně pěkná část plná bolesti, smutku, hněvu a znechucení. Dokument velmi silně mluví o nelehkém údělu žen, o tom jak se někteří muži k ženám chovají, o tom jak se společnost naučila některé věci zlehčovat nebo si nepřipouštět váhu a dopad toho, co se skutečně stalo. Neříkám, že mi dokument otevřel oči, tak naivní nejsem, a bohužel jsem si vědom toho, že to co stalo ženám v dokumentu, se bohužel běžně děje ženám po celém světě, a lidi co mají moc s tím něco dělat, tak s tím nic dělat nechtějí. Je to začarovaný kruh plný bolesti. Jediné, co nám zbývá je doufat v lepší zítřky a dobro v lidských srdcích, protože pokud stále existují slušní lidé se správnými morálními hodnoty, tak máme naději. (25.01.2024)

Zaujímavý lyrický dokument zasadený do estónskej sauny. Kompozične rozhodne originálne, ale za mňa na celovečerný dokument určite nie - teda aspoň po obsahovej stránke. A pritom to malo celkom fajn potenciál, no tie monológy (kiežby aspoň dialógy) na seba nijako extra nenadväzovali. Skôr to bola taká osobná spoveď každej zo zúčastnených žien, no podľa mňa by bolo fajn, keby to bolo skôr vo forme dialógov (niečo na štýl skupinovej terapie). Nuž, ale námetovo to bolo určite silné, a myslím, že to malo isto na viac - takto u mňa len 2* (11.01.2024)

Nádherně křehké a zároveň posilující.  Sestry z kouřové sauny stojí pevně nohama na zemi jako stromy které vítr nezlomí. Inspirují svou ochotou sdílet, otevřít se a naslouchat a díky tomu se hojit. Tíha slov, zpěvu, rytmu, smíchu, potu, slz, krve, pláče a společného času se vpijí do letitého dřeva sauny. A tak ta tíha ze sester odchází a dává jim lehkost pod proudem vody a rytmickými šlehy proutím. Všichni nutně potřebujeme podobné rituály. (22.02.2024)

Název filmu dával tušit, že by mohlo jít o lesbické porno. No proč ne? Bylo by to v souladu s eurounijní propagací LGBT a navíc by to mohlo být i poučné. Děj filmu je však jiný: V sauně sedí skupinka žen, jež mají svá nejlepší léta už za sebou. Divákovi se nabízí pohled na špeky na břiše a na prsa, která už přestala vzdorovat gravitaci. Ženy se baví o tom, jak která byla v mládí ošklivá, jedna hovoří o tom, jak jí po chemoterapii vypadaly vlasy a chlupy. Pak se řeč stočí k mužům a sexu, což je už trochu zajímavější. Potom konečně přijde na řadu lesbické téma. Jedna z žen vypráví, jak objevila svoji skutečnou sexuální orientaci, jak ji přijala a jak s ní dále nakládala. No jasně, to tam nemohlo chybět. Následuje povídání o rodinných vztazích, domácím násilí, potratech, znásilnění a o spoustě dalších věcí. – Já bych přepsal scénář. Také bych ženské role obsadil mladšími exempláři, dejme tomu tak od osmnácti do třiceti let. Když se sejde parta mladých roštěnek, je nepravděpodobné, že by se začaly bavit o celulitidě. Není pravdou, že by mladí lidé neměli o čem vyprávět. Jednou jsem seděl v hospodě s devatenáctiletou theriankou, která mi přednášela o svém sexuálním životě. Její povídání by prostě stačilo přepsat do scénáře. Kromě toho by v tom filmu klidně mohla hrát, protože má vysloveně luxusní postavu. Jiná moje známá, vzhledem krasavice a věkem pod třicet, mi zase líčila své životní osudy: Jela na perníku, tahala se s různými pochybnými existencemi, otěhotněla, šla na potrat, léčila se z drogové závislosti, duševně se zhroutila, léčila se na psychiatrii atd. Šup s ní do filmu! Stačilo by nabrat trochu jinou naběračkou z podobného soudku a film by mohl být zábavnější a hlavně koukatelnější. (23.12.2023)