Aurore

Jezuskote, jen jsem zahlédl pár prvních zdejších komentářů a dospěl jsem k názoru, že jsem asi jiný živočišný druh. Nebo že podobné filmy nejsou určeny pro mě. Spousta přecitlivělých a neurotických dušiček se tu dojímá k slzám strašlivým filmovým utrpením té ubohé malé dívenky a ztrácí chuť žít na tomto krutém světě, zatímco já cynicky prskám a znechuceně zvracím z tohohle druhu černo-bílých, polopatických a šablonovitých pohádek o zlých macechách (samozřejmě podle skutečných událostí). K tomu karikatura tupého a surového otce, karikatura pokryteckého černoprdelníka a na světě je drama jako víno. Ale i černá sekce červené knihovny je furt červená knihovna. A červená knihovna se mi hnusí. Realita by mě jistě dojala, asi i k pomstychtivé zuřivosti přivedla, ale prvoplánově dojímavá televizní inscenace ani omylem. Jedna za zajímavou knězovu sebevraždu v závěru a do koše s tím. (15.01.2021)

Týranie detí - už len slovné spojenie má v sebe niečo, z čoho vám prejde mráz po chrbte. Ako téma filmu zabezpečuje úspech dopredu. Informácia "podľa skutočnej udalosti" nepríjemný pocit len znásobuje. Aurore je rozkošné dievčatko vyrastajúce v milej rodine, idylka. Tá sa však rýchlo skončí slabým zdravím matky. Jej milujúci (a nadržaný) manžel si veľmi rýchlo nájde ženu, ktorá ju nahrádza ešte pred jej smrťou, ani nehľadá ďaleko. Macocha je totálny netvor a tu začína film pritláčať a desiť. Od prvého náznaku násilia vás nepríjemný pocit a úzkosť už neopustí. Samotný akt sa ani raz neodohráva priamo pred kamerami a predsa mi pri každom výkriku stiahlo hrdlo. Neviem, čo naposledy vo mne vyvolalo toľko emócií. Otec zdvíhajúci ruku na vlastnú, bezbrannú dcéru... Prizerajúce sa okolie mi zdvíhalo tlak najviac, dobre som si precvičila nevhodný slovník. Aurore má skutočne silnú myšlienku, no Luc Dionne, nechce sa mi ani veriť že toto bol jeho debut, ho dotiahol do príšerne skľúčujúcej dokonalosti hereckými výkonmi (malá slečna je výborná), hudbou a hlavne precíznou kamerou, ktorá fascinujúco schováva to najhoršie a dáva priestor iba výkrikom. Odzbrojujúci koniec mi zrejme nedá spať. (20.10.2016)

„Jak říká Rousseau, ani chudoba, ani práce neomlouvá otce od krmení a vychovávání svých dětí.“ Problém ovšem nastane, když milovaný, zaneprázdněný tatínek přenechá stravování a výchovu potomků převážně jejich nevlastní matce…Film chvíli zdánlivě poklidně plyne, ale je prokládaný výstražnými signály. A divákovi je stále více jasné, že se to šťastně žijícím dětem už brzy pořádně zkomplikuje. A od chvíle, kdy si přiženěná sestřenice (která naprosto přesně víc co chce a jak toho dosáhnout) definitivně omotá kořist kolem prstu, začne peklo. V divákovi se stupňuje hněv vůči maceše, otci a zahořklému, apatickému knězi (stejně jako je mu na nic z alibistických obyvatel), stále víc se přitápí pod kotlem až k samotnému závěru…Při sledování se mi vybavil Americký zločin, ale přece jen je každý trochu jiný. Co však mají krom podobného tématu společné, jsou výborné herecké výkony obou trýzněných, zde Marianně Fortier věříte každé gesto, výraz v obličeji. Škoda trochu slabšího vizuálu a necitlivého střihu, ale celkově dám slušné 4*. (29.05.2022)

Už z úvodných poznámok k filmu si aj človek, ktorý film nevidel, môže utvoriť rámcový názor naň. Film k silnému príbehu ničím zvlášť neprispel, ale ani ho neznehodnotil. Podaril sa aj casting, i keď niekto v ňom môže vidieť čiernobiele ladenie. Neviem, kde sa v ľuďoch berie tá krutosť a u okolia nevšímavosť spojená s  predstavou, že problém vyrieši niekto iný. Zaujala ma úloha kňaza traumatizovaného tým, že sa nedostal do Vatikánu. Ale najodpornejšiu postavu vidím v Aurorinom otcovi, ktorý si po tom všetkom čo vykonal aj nevykonal, odsedel z doživotného trestu iba päť rokov a to, že po prepustení vypisoval zamilované listy svojej manželke svedčí o slepote spravodlivosti v tom najhoršom slova zmysle. (04.11.2021)

Podobná "paráda" jako Hon, která aspiruje na TOP 10, ale nikdy se tam nemůže dostat, protože takové peklo už nikdy nechci vidět. U válečných filmů se takové chování dá ještě relativně pochopit (kdo ví, jak bych se sám choval?), ale v prostředí rodiny je něco takového neomluvitelné a neodpustitelné. Jediným pozitivem (pokud se to tak dá říct) je úloha církve a Boha, kteří pro nebohou Auroru udělali totální hovno, jak jsme ostatně čekali. 100% (03.02.2018)