Čekání na zázrak

Nemocnice, bufet, kostel, topless klub, vězení, autobus. Žádná exkluzivní místa, žádné pseudostarosti lidí, žijících v přebytku. Tohle není obyčejné blue, tady jde o powder blue: velké ztráty a zoufalá hledání. Výborní herci, dojímavý soundtrack, plno smutku, trocha naděje, to vše s minimem sentimentu. 85%. (01.05.2011)

Temné, ale slušně napsané a zahrané drama o osudech několika ztracených existencí, kteří se možná náhodou, možná záměrně, společně potkávají a mění svůj budoucí život. Nekoná se nová "Magnolie" a film není tak precizně propracovaný jako příběhy od Iñárritua, ale přesto se jedná o velice poutavé drama, které udrží divákovu pozornost až do poněkud kýčovitého konce. (21.07.2013)

Síťový narativ plný zoufalých existencí zasazený do LA, z jehož genia loci nezbylo nic. Nevadí. První polovina je vizuálně podmanivá, ba přímo opojná, a scény v nočním klubu s umírněným herectvím Raye Liotty a Jessicy Biel jsou ve spojení s hudbou Cat Power mimořádné. Pak se děj bohužel stane příliš dovysvětlujícím, kdy to ve scéně odkazující na Wendersův Paříž, Texas musí být už každému jasné. Z patosu mi bylo k závěru na zvracení. (03.08.2015)

Dobře se mi dívalo na nedobré osudy losangeleských občanů nižší kategorie, kteří musí každodenně nést mimo své hlavní břímě ještě vedlejší produkty života neúspěšných, zlomených, osamělých či odlišujících se lidí, přičemž vyhlídky k splnění jejich tužeb jsou dosti mizivé - přesto žádný z nich nepřestává bojovat, i když to na první dojem nemusí být zjevné. Divák je nenásilně vtažen do tíživých situací, jejichž naléhavost graduje skvělým hudebním podkresem, každou postavu si svým způsobem oblíbí (dokonce i Raye Liottu, který, doufejme, přezrál natolik, že nikoho nenapadne obsazovat ho do rolí osudových svůdníků, to by byla dost osudová chyba) a závěr mu přichystá úlevné vydechnutí, skoro jako odměnu za sdílení strázní čtyř lidí najednou. A myslím, že Scarlettino strip číslo bylo tím nejlepším filmovým, které jsem viděla. (30.01.2012)

A to som prave zacala mat pocit, ze mi tu chyba prsne to, co tak neuveritelne zboznujem. Som rada, ze prisiel Powder Blue v pravy cas, aby mi dokazal, ako velmi som sa mylila... Minimalisticky, ale zaroven tak neuveritelne silny film, ktory ma vzdy emocne rozprasi na marne kusky. Nie je to len tou fantastickou hudbou, nadherne ludskym a az priam naturalistickym scenarom, ale je to hlavne hereckymi vykonmi, ktore v sebe odzrkadluju snad vsetku bolest, ktoru hlavni hrdinovia zazivali. Pribeh, v ktorom zazijete vzlety aj pady, radosti aj starosti a co je pre mna podstatne, prezivala som to s nimi, a to naozaj velmi intenzivne. Tlieskam. (09.05.2009)