Skúška orchestra

Fellini buduje tento film jako podobenství překračování a mizení tradičních hodnot. Paradoxně přitom použil formu televizní reportáže. Bohužel, obojí vyznívá v karikující nadsázce, která Zkoušce orchestru výrazně ubírá na přesvědčivosti. Na jedné straně je sice použít "reportážní" střih, výrazné a viditelné bodové nasvícení, hovor mimo kameru, zdánlivě bezprostřední výpovědi, ovšem na druhé straně Fellini, snad pro technické obtíže nebo pro přílišný perfekcionismus, nepoužil kontaktní zvuk, ale postsynchrony. Podobné je to i s výpověďmi hudebníků, které působí spíše dojmem reportáže z psychiatrické léčebny... Jako podobenství film funguje, jako příběh ovšem nikoli. Avizovaná "malá individuální dramata" se topí pod nánosem umělosti a nepřesvědčivosti. Při vší úctě k Fellinimu, tohle měl asi režírovat jiný režisér... Zajímavé komentáře: Radko, Amarcord_1, sportovec, Petkon (28.09.2008)

Zatiaľ najpodivnejší Fellini čo som videl. Príbeh tu nie je žiaden, ale ako už je v súvislosti s týmto filmom často omieľané, je tu celkom slušná alegória na spoločnosť a ľudskú povahu. Všetko krásne vysvetlené cez hudobné nástroje. Tiež je tu častá metafora. A práve v tomto je kúzlo celého filmu. Ide skôr o tú formu, avšak nie každému niečo takéto sekne, to je jasné. Navyše, aj keď bol Fellini brilantný filmový umelec, tak v tomto prípade sa nemôžem ubrániť pocitu, že tu išlo iba o také umenie pre umenie, a nič viac. Priemer. 60/100 (14.10.2019)

Metafora je, když přes hodinu sledujete hudebníky orchestru duchaplně hovořit o svých nástrojích a posléze se bouřit proti svému dirigentovi a přitom o to vůbec nejde. 1) Nemám rád dav a proto ani studie stádního davového chování, byť jakkoli výstižné a umělecky přesvědčivé, mě moc radosti nepřinesou. Odtud plyne má zdrženlivost při hodnocení._____ 2) Kromě toho jsem se navzdory pěkným momentům chvílemi nudil. Ovšem ne posledních dvacet minut, ty byly skvělé._____ 3) Výstižný koment: anniehall****. (13.04.2017)

Perfektně natočená a napsaná filosofická esej na téma svoboda versus řád. Noty jakožto kód hudby obsahují ve své matematické přesnosti a ve svém řádu určitý stupeň svobody. Lidé si však slabošsky představují svobodu jako jednu velikou orgii slasti bez jakékoliv stopy odpovědnosti a myslí si, že pro udržení řádu stačí jen tikání metronomu (a možná ani to). Další rovinou filmu je komentář k politickému dění v Itálii (vypalování krysy z úkrytu či zakončení filmu). Jen si myslím, že takovou etudu by měl zvládat každý absolvent režie a scénáristiky. Felliniho je na to škoda. (06.05.2009)

Filmy, využívajúce jeden stiesnený priestor, sa vyznačujú obmezeným počtom postáv a britkými dialógmi medzi nimi. Fellini to ale vzal pekne od podlahy a do skúšobne nacpal celý orchester, čítajúci pár desiatok ľudí. A každý má na vec svoj vlastný názor a nebojí sa ho vysloviť. A čo na to bohémsky dirigent? Ten sa musí potýkať s krízou autorít a jedným z riešení je hnev či dokonca teror. Reakciou potom vzbura. Felliniho metaforické stvárnenie talianskej politiky a univerzálnejších spoločenstiev sa spomína v spojení so Skúškou orchestra ako prvé, zaujme ale aj forma, kombinácia hraného a dokumentárneho filmu, priznanou postavou za kamerou (Fellini) a krátkym intermezzom v krčme, kde sa film nadýchava na silnejšiu druhú časť. (09.11.2017)