Daleká cesta

Syrové drama z terezínského ghetta. Pokud někdo uměl vytvořit napětí a dusivou atmosféru, byl to bezpochyby Alférd Radok. Velmi moderní pojetí s tehdy novátorskou kamerou a prostřihy, použití dokomentárních záběrů k umocnění výpovědi. Ostré světlo a skoro noirová atmosféra společně s dramatickou hudbou podtrhují už tak vyhrocenou atmosféru. Ojedinělé dílko v dějinách československé kinematografie. (17.12.2014)

Téma holokaustu je dostatečně silné a nosné samo o sobě, takže záleží jen na uchopení a zpracování. V tomhle filmu je zpracování velice netradiční a docela dlouho mi trvalo než jsem mu přišel na chuť. Ze začátku jsem si myslel, že se budu nudit, ale jak si tak ten film plynul svým zvláštním tempem a hraný film se střídal s dokumentárními záběry, tak mě to pomalu pohltilo. (03.09.2010)

Jeden z největších zločinů, který se bolševikům podařil, bylo zasypání tohoto přímého formálního nástupce Ejzenštejna a Wellese do útrob trezoru s takovou důkladností, že ani dnes se filmu nedostává takové pozornosti, jakou by si zasloužil. Zejména ve srovnání s tehdejšími znárodňovacími opusy, ve kterých po mezích skotačili Buchvaldek se Švorckou. (29.05.2020)

Poprvé jsem Dalekou cestu viděl na CS filmu a zážitek nebyl zas až tak intenzivní. Podruhé jsem film shlédnul dnes na ČT ARTu v restaurované verzi, která byla Národním filmovým archívem v pražských laboratořích vyčištěna v roce 2019. A musím dodat, že z obrazovky na mne dýchlo nefalšované ZLO. Některé scény jsou vyloženě hororové a děsivé, na které jen tak nezapomenu - Eduard Kohout před skokem z okna. Saša Rašilov hrající na činely v pološílené a bizarní dechovce, která hraje židům, když pochodují do ghetta. Dětský hlas, opakující slova Osvětim - Majdanka - Treblinka. Desítky dětí, které do ghetta přišly z vyhlazovacích táborů a při pohledu na sprchy začaly panikařit a křičet "plyn, plyn". Jiří Plachý jako vyšinutý žid řídící vlak, který se vrací již z "druhé strany"...uffff!! Těch momentů je tam opravdu mnoho, včetně strašlivých výjevů z plynových komor. Detailů, kterých jsem si poprvé díky špatné kvalitě nevšiml jsem nyní sledoval s otevřenými ústy a mrazením v zádech. Kamera, symbolická expresivní scéna (to je obrovská doména a nevšední propojení s obrazem), hudba, procítěné herecké výkony a obdivuhodná výprava dělá z Daleké cesty nadčasový (těžko uvěřit, že film byl natočen v roce 1948!!) a unikátní velkofilm o holokaustu a snad i první snímek, který byl na toto téma vůbec kdy natočen. Zároveň se jedná o stěžejní dílo Alfréda Radoka, které může směle konkurovat zahraniční produkci, dokonce si myslím, že svým ztvárněním a formou ji i dalece předčí. Brilantní a sakramentsky působivé. Proto doporučuji shlédnout v restaurované kopii. (15.04.2020)

Zlé sny, vtělené do souboru černobílých obrazů. Každý z nich je unikát a přece jsou spolu velice pečlivě a velice pevně svázané - poskládané s vizionářstvím … a zvláštní něhou, která je v ostrém protikladu s vykreslenými hrůzami. Dokumentární a hrané pasáže se doplňují se samozřejmostí, která přitahuje - i děsí … v jakési univerzální rovnováze - a pokoře … která jim zabraňuje drát se do popředí. Výsledek je neobyčejně působivý - a jeho hodnota je trvalá. (18.12.2014)