Vydatá žena

Co všechno dal Godard postmoderně a v tomto případě především kulturním studiím? Subjektivita ženy post-industriálního konzumního věku formující se na pozadí reklamních diskurzů; vztah k vlastnímu tělu získávaný nejen z dotyku s milencem, ale stále častěji a stále více z dotyku se stránkou z ženského žurnálu. Ryze osobní dilema ženy snažící se najít jistotu citu a lásky (který muž je ten pravý) fúzuje s dilematem ženy, která neví, co chce, obecně. Výběr mezi muži a nemožnost výběru – orientace ve světě a nemožnost vlastní, okamžité (naše postava miluje přítomnost) a jisté cesty. Projev: intimní promluva složená ze směsi fragmentů, neumožňující a nenabízející jistotu vůle; intimnost osamělého duševního života nenabízející jistý smysl. Výsledek: nerozhodnost, pasivita, věčné doteky a slova nenabízející rozřešení. Oproti pozdějším filmům je zde však ženská postava vyobrazena nejednoznačně, možná spíše v pozitivním světle – sice se pomalu nevědomě podřizuje pasivitě, v níž se musí prosadit vůle nikoliv její, ale cizí, nicméně ve svém dilematu a pochybách o „osudu“ a „světu“ svým způsobem vzdorující. /// Godard už zde geniálně přerývá fikci osobitým dokumentaristickým stylem či spíše etnologií západní současnosti = média, reklama, rámování některých scén, dialog/ interview. (08.12.2015)

Macha Méril není tolik půvabná a uhrančivá oproti Anně Karině a ani tento samotný film mě nenadchl až tolik jako Žít svůj život, ale jinak se Godardovi podařila opět pozoruhodná skládanka mnoha originálně snímaných střípků a fragmentů, nabízející dohromady příběh. Námět mladé ženy začínající zdánlivě dokonalým milostným vztahem, který postupně zcela pohasne pro nemocně přehnanou lásky ze strany žárlivého manžela, se mohl zvrtnout v depresivní drama, zde jsme svědky neotřelého směru přes spoustu filozofování, ale jako u většiny filmů pana režiséra ze 60. let, mají zde mnohé dialogy či monology hloubku... někdy i se zajímavě protikladnou nabídkou postojů: jednou prosté řčení o tom, že „minulost nestojí za námahu, důležitá je přítomnost“ a okamžitě poté vyprávěný příběh z minulosti o nacistech a koncentračních táborech dokazující, že někdy vlastně „je paměť jednou z nejdůležitějších věcí“... Ačkoliv na první pohled může občas snímek opět připomínat až studentské cvičení s kamerou a střihem, v závěru jsem si teprve potvrdil, že celý koncept včetně výstavby scén a motivů měl zde Godard promyšlený – zvláště když v jedné scéně, jen s výměnou partnera, zní skoro stejný, ale v jednom zásadním detailu pozměněný dialog, jaký jsme už slyšeli dříve. I vyprávění postav do kamery, mezi nimiž sestavu protagonistů spestří chytrý učenlivý kluk a také spisovatel Roger Leenhardt v roli sebe sama, mě většinou zaujala, jen jsem měl občas pocit, že pro vstřebání všech myšlenek bych si měl ještě časem film pustit znovu. Nějakou tu nudnější scénu o směšných starostech žen o dokonalá prsa dle odborných článků, bohatě vyvážily jiné, pocitově silné momenty i krásně poeticky zachycené okamžiky intimity plné detailů a přesto bez jediného záběru, který by zobrazoval cokoliv choulostivého... Neznámé tváře jsem nevnímal jako slabinu, oba herci kolem Charlotte měly alespoň drobné charisma a možná i lépe vytvořili prostor pro to, vnímat hlavně (nebo výhradně) postavy. [75%] (16.09.2022)

Je to krásně udělané, ale zároveň se na tom objevuje godardovská nuda – to, na co dneska žehrají diváci Socialisme (a já to vidím i v Nouvelle vague), je tady asi poprvé – jeden z mých nejbolestnějších zážitků z Godarda je Žít svůj život – tam tu nudu rozhýbal, všechny formální hry (novinové titulky – DANGER se měni na ANGE), kapitoly, mezititulky, dialogy doprovázené záběry na nahou kůži milenců (Hiroshima mon amour – napadá mě, jak moc tohle v Personě a Ze života loutek vykrádal Bergman – bílé záběry), tam měly pro mě smysl a půvab – tady je to bez toho. Film je námětem podobný O něčem jiném – Chytilová byla prostě krutě dobrá, dodnes je nedoceněná. (18.12.2011)

Čím víc toho od Godarda vidím, tím víc mi přijde, že točí stále o těch stejných tématech a vždy do toho jen víc nebo méně experimentuje (podle roku vzniku), takže už u jeho filmů tak nějak očekávám, co mi v nich bude sdělovat a po téhle stránce mě jen tak ničím nepřekvapí, nicméně tohle natočil ještě v šedesátkách a i když to je hlavně jen sled všemožných myšlenek, tak je tu aspoň nějaká soudružnost a věnování se převážně jen jednomu tématu. Pro úplné docenění bych to asi někdy potřeboval vidět znova, protože mě to úplně nepohltilo a tak mi možná i něco uniklo, ale po filmařské stránce mi to přišlo dost zajímavé, zaujalo mě i veškeré zdejší experimentování, něco jako příběh tam taky naštěstí bylo a zazní tam i pár zajímavých myšlenek, i když v té Godardově typické změti. Takže to určitě řadím mezi to lepší, co jsem od něj viděl a jestli mě něco zaujalo nejvíc, tak rozhodně to, jak tu na jedné hlavní ženské postavě jsou vykreslené všemožné typy žen. Jen teda Méril nemá takové zvláštní charisma, jako Karina, se kterou by mi celý film přišel nejspíš o něco zajímavější. Vlastně jsem si při tom místy vzpomněl na Week-End - oba ty filmy mě totiž na začátku hodně nadchly, ale ke konci už jsem se nemohl dočkat zjevení nápisu Fin... Silné 3* (08.01.2023)

Vydatá žena má v sebe okrem Godardových trademarkov aj dosť z Resnaisa a Agnes Vardy. Ciže pekne vidno, ako boli tvorcovia novej vlny a lavého brehu navzájom ovplyvnení. Vydatá žena je vlastne velmi sexy film. Ale čisto v tom erotickom zmysle, určite nie vulgárne. Zábery tela krásnej ženy (prečo sa nestala z Mache Méril medzinárodná múza?) pôsobia intímne a akoby sme sa cez ne ponárali do jej duše, rovnako ako pomocou jej monologov a dialogov s oboma partnermi. Na konci zaznieva otázka, aký je rozdiel medzi realitou a hrou a kedže sa to pýta žena svojho milenca, verte, že múdrejší po odpovedi nebudete :). Ak budete sledovať vo filme motívy a zachytíte zopár myšlienok, môže vás osloviť a budete ho chcieť pochopiť, ak filmu naproti nepôjdete, nie je šanca, aby vás zaujal. (22.02.2016)