Děti velké revoluce

(1001) Tenhle film mě ze všech Griffithových zaujal nejvíc, a to asi tím, že jeho děj mě nejméně iritoval. Zrození národa je ve svém vyznění hrozné, Intolerance oproti tomu zase působí patolízalsky a svatouškovsky a Zlomený květ prostě hraje tak strašně na city, že se to skoro nedá vydržet. I když v Dětech velké revoluce je nejspíš formálně za zenitem, alespoň se mi dostalo zajímavého dobového pohledu na zkaženou novověkou šlechtu. Třeba si nedovedu představit, že by v současném americkém mainstreamovém filmu hrdina příslušící "k těm špatným" dělal ty špatné věci, které páše jeho skupina, než se přidá k druhé barikádě, a tady vidíme de Vaudreyho jako docela parchanta, než se v něm hne svědomí. A dokonce se mi u tohohle filmu dostalo i jakéhosi napětí, které jsem u předchozích režisérových filmů postrádala. Ačkoliv byl děj stále předvídatelný a jednoduchý, opravdu mě zajímalo vidět, jak dopadne. (23.07.2009)

Griffithovi se s Dětmi velké revoluce povedlo zůstat někde na pomezí geniální Intolerance a sentimentálního Zlomeného květu. V případě tohoto filmu je však největším mínusem jeho délka, některé scény jsou opravdu vycpávkové, podobně jako občas lehce krkolomné zvraty. Přesto jde po režijní stránce opět o velké dílo doby němého filmu. (27.08.2009)

Období Velké francouzské revoluce poskytlo Griffithovi ideální prostředí pro rozehrání jeho výpravného příběhu; s patřičnou dávkou patosu, sentimentality, protivenství a heroismu. Přesně jak to měly masy jeho diváků rády. Snad nikdo v období němého filmu neuměl takhle prvoplánově, a přitom do detailu přesně a účelně, pracovat s diváckými pudy a emocemi. A nikde nepřinášela finální katarze větší pocit zadostiučinění, než v jeho efektně nasnímaných filmech. (03.05.2024)

D. W. Griffith bol naozaj skvelým režisérom. Vedel veľmi efektne zinscenovať príbeh na veľké plátno. Toto je jeden z príkladov. Nieje to jeho najmajstrovskejšie dielo, ale určite jedno z tých najlepších. Dobrý ťah bol aj obsadiť do úlohy sestier, skutočné sestry Gishové. Vyznie to tak potom reálnejšie. Určite skúste. Výpravný snímok, ktorý by vás mohol zaujať. (23.10.2010)

D.W.Griffith bol majstrom réžie nielen z hľadiska svojho neuveriteľného megalomanstva, ale predovšetkým dokázal pracovať s hercami, divákovimi emóciami a gradáciou svojich príbehov. Dve a pol hodiny pri 90 rokov starom filme a ani minúta nudy, tomu hovorím nadčasovosť. Orphans ponúka aj dostatok podnetov na zamyslenie, podávaných síce polopaticky, ale v kontexte doby to vôbec neprekáža a skôr film udivuje nečiernobielym poňatím postáv, respektíve davu, ktorý nie je ani v prípade šľachty, ani v prípade chudoby vykreslený v pozitívnom duchu. V tom sú zobrazené až jednotlivé postavy, či už z jedného, alebo druhého tábora. Nech sa dajú súčasní režiséri so svojimi CGI historickými veľkofilmami a instantnými melodrámami vycpať, ja si radšej pozriem tisícky štatistov v reálnych kulisách a krásny príbeh lásky dvoch sestier v 90 rokov starom veľkofilme. (11.02.2013)