Úplní cudzinci

Výborná konverzačka, postavená na jednoduchom, ale originálnom nápade, gradovaná zopár prekvapivými zvratmi. Pravda, Woody či Polanski by jej navyše dodali jedinečnú autorskú poetiku, ale nezaobídeme sa bez nej? Úspech konvenčnej formy sa cení o to viac, keď za ním stojí "iba" trefné herecké obsadenie, svižný spád a úderné sociálne momenty. Telefonát od 17-ročnej dcéry emocionálnym, ľudským vrcholom filmu. Náušnice-off vrcholom satyricko-komediálnym. A fajn la-la-landovský záver. Americký remake, ktorý sa u nás vyšplhá na nejakých 68%, viac než pravdepodobný (Bateman, Sudeikis, Vergara a spol?). (05.05.2017)

Zpočátku trochu zmatek v postavách, pak dojem zahlcenosti dialogy (ten film je příšerně užvaněný), v průběhu občas vyloženě nadšení z některých momentů (výměna telefonů), pak spíše zklamání z opakovaného principu "na někoho něco rupne", a konec už se mi vyloženě nelíbil - asi tak nějak bych v kostce shrnul svoje dojmy z toho filmu. Samotný námět super a film je to rozhodně velmi zábavný a scenáristicky propracovaný, ale stejně jsem se nemohl zbavit pocitu, že těch odhalených tajemství je tam příliš, a že ten film má kvůli tomu zvláštní, lehce monotónní rytmus, daný těmi opakovanými přiznáními. Nemám moc jasno ani v tom, co ten film vlastně sděluje - že každý z nás má nějaké tajemství? Že je lepší je nevědět? (Na to by jeden vážně nepřišel!) Že před sebou naopak žádná tajemství mít nemáme? Nebo dokonce - že máme žít tak, abychom nemuseli před nikým nic tajit? Ve výsledku mi ten film nakonec přišel jako taková moderní italská variace na Kunderovu povídku Falešný autostop, v níž se dvě postavy bezstarostně pustí do hry, jejíž následky si na začátku také neuvědomí, a která jejich vztah na konci také semele. Každopádně v tom filmu zazní spousta zajímavých myšlenek a je tam hodně látky k přemýšlení - o našem soukromí, o tom, co s námi dělají naše smartphony, i o tom, nakolik je naše společnost postavená na přetvářce. A mě osobně hodně bavil, byť mi tam přece jen některé věci dost vadily - proto nakonec nejdu s hodnocením výš. (17.06.2017)

Vzpomněl jsem si na dialog se sitcomu Black Books: "Pamatuješ si, kdo na té večeři všechno byl?" "Nevím. On a nějací jeho známí. Takovej ten typ lidí, co se dokáže šest hodin bavit o salátu." Čímž nepřímo vystihl problém Naprostých cizinců. Ty postavy mi byly naprosto ukradené. Krom jediné světlé výjimky jde jen o nezáživný sraz pokrytců z italské vyšší střední třídy, jejichž standardními tématy je jídlo, pití, dovolená, zdraví a vztahy ostatních. Co se pak těmto dvounohým katalogům ELLE přihodí jako důsledek jejich vlastní znuděnosti a rozežranosti je srdečně jedno. Co taky s nimi. Navíc je to celé naprostá divadelní hra, kde filmový formát nepřináší naprosto nic navíc. Za opravdovou trpkou tragikomedií, která umí formálně pracovat s omezeným prostorem jednoho bytu, bych vás spíš rád pozval na párty k Hajduovým v Rodinném štěstí. (28.07.2017)

Komorní film, který mě utvrzuje v tom, že tento žánr má neprobádané kouzlo. Partička sedmi lidí vytvoří u večeře zdánlivě banální zápletku, která ovšem brnká na všechny emocionální roviny diváka, a dává zamyšlenní, jak by dopadl on sám, kdyby byl u večeře přítomen. Závěr filmu mi usmál tvář - připomněl mi snímek Coherence. (08.08.2017)

Pokrytectví je přesnou vlastností, kterou se tu honosí snad každý, kdo se společné večeře zúčastní. To, co se totiž ze začátku jeví jako legrace, se postupem času rozjede v brutální emocionální jízdu, která ne a ne přestat. Vzorový námět poplatný dnešní době, ve které se člověk neobejde bez chytrého telefonu a při chůzi na chodníku spíše čumí do obrazovky, nežli na chodník. Italové se tady s touto dialogovkou ukázali nejlépe, jak to asi jenom mohlo jít. (10.02.2018)