matka!

Proklatě černá komedie mravů, která se zvrhne v surreálný apokalyptický horor. Aronofského film zprvu jen v náznacích, posléze stále explicitněji dává najevo, že nesledujeme realistický příběh. Hypotéza, že půjde o variaci na Hnus (1965) nebo Rosemary má děťátko (1968), čili o domácí horor o paranoidní hrdince, je udržitelná zhruba první hodinu. Poté film morální, logické i jakékoliv jiné normy platné v našem aktuálním světě definitivně opouští. Jednání postav již nelze vysvětlit podle žádného psychologického parametru, mezi událostmi neexistují racionálně zdůvodnitelné vztahy, zákony fyziky přestávají platit. Z podtextu se stává hlavní text a jiná než alegorická interpretace na rozdíl od výše zmíněných filmů Romana Polanského, u nichž jsme až do konce drženi v nejistotě, zda nesledujeme jen zosobněné fragmenty hrdinčiny narušené mysli, není možná. Při snaze o čtení více ukotvené v realitě by se struktura filmu zhroutila.Matka! ovšem své vyprávění nezakládá na neurčitosti a nezodpovězených otázkách. Diváky se nesnaží podněcovat k domýšlení toho, co zůstalo nevyřčeno. Aronofsky nám naopak, jak má ve zvyku, své „velké“ myšlenky bez uzardění vmete do tváře. Sledování filmu není nekomfortní, protože bychom tápali, jaké sdělení nese, ale protože víme (a vidíme) víc, než chceme. Někdy je potřeba atakovat všechny smysly. Díky našemu fyzickému přimknutí k hlavní hrdince (kamera prakticky neopouští její hledisko) s ní soucítíme, prožíváme její fyzické utrpení a chápeme jak její rostoucí frustraci, tak závěrečný akt vzdoru. S podobně agresivním vizuálním stylem, pro který bývá řazen mezi největší pozéry současné americké kinematografie, pracuje Aronofsky ve většině svých filmů, ale v matce! pro jeho uplatnění našel zřejmě poprvé adekvátní materiál. Volbu „příběhu všech příběhů“ jako podkladu pro vyprávění můžeme vnímat jako projev nedostatku soudnosti, ale též coby zdvižený prostředníček směrem ke kritikům, kteří Aronofskému dříve vyčítali snahu vlastní mnohým midcultovým umělcům – pojednat v banální zkratce o problémech celého univerza. Matka! se vrací rovnou k počátku života na zemi a zároveň svou banalitu dává ostentativně na odiv. Nehraje si na vznešené umění, nad nímž bychom měli dlouze kontemplovat. Jde o nepokrytou snahu jakýmikoliv dostupnými vyjadřovacími prostředky, trochu v duchu "divadla krutosti", upozornit na krizi, ve které se lidstvo vinou nespravedlivých společenských poměrů i vlastního sobectví, nezájmu, pokrytectví, přezíravosti a samolibosti octlo. Je to zoufalý, ale ve své bezelstnosti zároveň neobyčejně autentický výkřik, ne vlídná prosba. Možná vás pohorší, možná se mu vysmějete, možná vám z něj bude špatně, ale pokud vás nenechá lhostejnými, splnil svůj účel. 90% Zajímavé komentáře: Arbiter, ScarPoul, JitkaCardova, salalala Triple H, Avathar, hlošík, Cyberboy (12.02.2018)

Abstraktní jako Fontána, ale zpracované daleko více minimalisticky. Hudba tu v podstatě vytváří "jen" napětí, které je, nutno dodat, hodně stísněné a řádně nechutné. Na druhou stranu tu, pro svojí abstraktnost a excentrický vzhled, vůbec nepochopíte jedinou postavu. Co naplat, že tu všichni hrají jak z partesu, když vlastně vůbec nevíte, jaký smysl jejich emoce na plátně mají. První půlka je hodně nelogická a druhá je zase dost brutální. Pokud si odmyslíte skutečnost, že jedinou živou bytostí je v tomto filmu opravdu Javier Bardem, tak v tu ránu film získá úplně jiný rozměr. Jenže Darren divákovi nic nedaruje a tak po shlédnutí filmu odcházíte spíš s pocity, že tenhle film je jedna velká šílenost, která nemá logiku, což potvrdí i závěrečné nechutné scény, které se mnou vůbec nic nedělaly. (27.12.2017)

Je to divný a naprosto chápu zděšení spousty diváků. Aronofsky servíruje další ze svých velkolepých děl, které se snaží uchopit širokou paletu témat v líbivém kabátku. Na mě to ale fungovalo. Archetypální postavy rodičů, specifika mužsko-ženského pohledu na svět, politické náznaky… je tam prostě tak moc všechno, až je dost obtížné si z toho vyzobat něco pro sebe. Což ostatně i sám Aronofsky zhruba ve dvou třetinách tematizuje. Chvílemi si nelze nevzpomenout na Fontánu, tentokrát však v mnohem sevřenějším pojetí, kdy většinu času sledujeme skrz vyděšenou Jennifer Lawrence okolní dění. To je zprvu hodně poklidné, přesto se daří budovat atmosféru, že něco je ve vzduchu. Závěrečná půlhodina je naopak neuvěřitelně nakopnutá a přepálená a jistě spoustě lidí nesedne. Já mám ale Aronofskyho styl i vzletnou poetiku rád, takže jsem se na téhle vlně těžko uchopitelného podivna svezl moc rád. (27.12.2017)

,,Proč to děláte?" ,,Aby se vědělo, že jsme tu byli...." Pokud si neuvědomíte během filmu, kdo film natočil, budete nejspíš v závěru (nejen) zaskočeni. Ze zdánlivě dalšího nepřekvapujícího home invasion se vyklube artová apokalypsa s odkazem na Rosemary má děťátko. Pro mne nečekané a výborné. Snad jen kamera občas příliš švenkovala, ale obrazová symbolika (krev na podlaze, koberci, skleněný artefakt či žába) vše vynahradila. A čúza Pfeifferová byla zle dokonalá! V kině nás bylo 12, den předtím prý 3. No, tohle není snímek pro každého... (25.10.2017)

Já být tou ženskou, tak bych už v půlce filmu chlapa poslala do patřičných míst a odešla.. Ale to by byl film o ničem. Matka! se hodně insporovala filmem Rosemary má děťátko a tak nějak jsem věděla, jak to celé dopadne. Atmosféru to mělo, pořád jsem obdivovala vlasy a účesy, které měla Jennifer, ale jinak se mi na to nekoukalo s nadšením. Z jedné scény je mi do teď nevolno. Už film nechci nikdy vidět. (10.04.2018)