Moonlight

Skvěle střižený příběh o hledání sebe sama, jenž je zasazen do působivých reálií okrajových částí Miami. Režisér Barry Jenkins neobyčejně citlivě a s notnou dávkou empatie rozvádí životní osudy a strasti mladého Chirona do takových mezí, že chvílemi Vás pohled na film bude "bolet". Filmu rovněž k dobrému výslednému dojmu pomáhá rozdělení do tří kapitol, které jsou také zrcadlem životních etap Chirona. Přičtěte si k tomuto všemu skvělé herecké výkony a dostanete film, který kromě dlouhé stopáže nemá jediné špatné místo. Je totiž krásně nenucený, civilní a svým způsobem se dotýká každého z nás. Jsem moc rád, že se takovéto filmy točí a že neunikají pozornosti mainstreamového diváka, potažmo i Akademie samotné. „Let your head rest in my hand. Relax. I got you. I promise. I won't let you go. Hey man. I got you. There you go. Ten Seconds. Right there. You in the middle of the world.“ (02.02.2017)

Dvojsečný film. Skoro každá věc, která je na něm pozoruhodná, má i svojí odvrácenou stranu. Krom hereckých výkonů, které jsou vůbec to nejsilnější, co Moonlight nabízí. Rozdělení do tří částí a spoléhání na výpustky vychází střídavě, někde tak vznikne působivé napětí mezi nedořečenou příčinou a následkem, jinde film působí trochu rozpadle, děravě. Laxtonova kamera, která dovede vykouzlit omamnou vířivou trajektorii, někdy sklouzává k manýristickým konvenčním detailům. Hudební dramaturgie občas vysušuje, někdy ale skvěle souzní s tím, co není přímo řečeno (scéna v restauraci ve třetí části). Je to problematický emancipační film na obou rovinách – vytváří hlavní postavu, která je spíš přibližná než strhující. A vypovídá o identitách minority bez toho, aby je odvozovala od jejího vztahu k utlačující většině (jako 12 let v řetězech) nebo aby z tohoto vztahu vůbec dělala nosné téma. Spíš než radikálním sociálním obrazem je tak Moonlight lyrickým portrétem osobnostních proměn – a právě tady má značné limity. Zážitek z něj je tak velmi inspirativní a neuspokojivý... Respekt smíšený s pochybami. (22.02.2017)

Moonlight je sice až nebetyčná a dost na sílu tlačená konstrukce. Chudý, černý a homosexuální hlavní hrdina, se kterým prožíváme tři etapy jeho života, vlastně prožívá dost standardní oscarový dějový oblouk. Práce s vynechaným, nedořečeným, zamlčeným to ale zkrátka posouvá na vyšší rovinu. Jenkins si na sebe sice zvolenou narativní strukturou trochu upletl bič, protože po fantastickém začátku a prvním časovém skoku si člověk už jen odškrtává povinné zastávky a zbytek filmu je trochu bolestivě předvídatelný. Nicméně i ve slabších chvílích to zachraňuje forma, která dokáže být naturalisticky krutá, poeticky podmanivá i progresivně dráždivá. No a herci, samozřejmě, tedy až na otřesně přehrávající Naomie Harris, která je tím největším ztělesněným klišé, které Moonlight obsahuje, a že jí Viola Davis přebrala toho povinně černého Oscara kvituji s velkým povděkem. Jinak jsem s těmi třemi soškami pro film relativně v pohodě, měl jsem větší favority, ale výhra Moonlight asi byla potřeba. 80 % (13.10.2017)

"Na svete je mnoho černochov, nie je miesto kde by neboli..." Minuloročné oscary boli pre mňa utrpením. Už po 10 minútach som nedokázal počúvať nekonečné poznámky Ch. Rocka o tom, prečo nie je nominovaný žiadny černoch. Toho roku dúfam, že klapačku zavrie a na dlhé roky dá pokoj, pretože toho roku máme nominované rovno 3 černošské filmy. Fences, Moonlight a Skryté čísla a v inej kategórii ešte Loving. ten sa mi zdal najlepší. Spomínaný Moonlight z toho vyšiel najhoršie. Pozoruhodná réžia a kamera, ale ten príbeh za to veľmi nestál. Teda možno áno, ale určite v zaujímavejšom spracovaní. Rozdelenie filmu do kapitol mi prišlo úplne zbytočné. V závere som čumel, čo má ten magor v papuli...Zlaté zuby?? Nepochopím ich vkus, ale asi to bude podobná posadnutosť zlatom ako u našich cigánov. Reťaze na krku, prstene na prstoch a zlaté zuby v papuli. To je jak v tej scéne z úvodu, kde černoškovia hrajú futbal. Zlatá reťaz na krku, ale kopú do lopty z handier...Nechápem ich priority a nepochopil som ani nomináciu tohto filmu na oscaroch. +++PS A že táto sračka nakoniec vyhrala oscara za NAJ FILM??? Maximálne riťolezectvo...60%. (25.02.2017)

(1001) 20.8.2017: Během počátečních pár minut jsem byla šťastná jako blecha a věřila, že opravdu bude následovat nejlepší film roku. Velký muž přichází zkontrolovat svého podřízeného. Vymění si pár zdánlivě přátelských slov. Tušíme za nimi komplexní podtext a jasnou hierarchii. Muž pokrytý vředy a boláky se na nich dožaduje milosti a je zároveň uboze zoufalý a závisle apatický. Cestu jim přeběhne malý chlapec, kterého bezeslovně pronásledují šikanizéři a hazejí po něm kamení. Chlapec se schová ve vybydleném domě, je tam sám, ve tmě, slyší jenom rány a dunění. Dvě silné ruce vytrhnou desku zabedňující okno. Velký muž přišel vytáhnout chlapce na vzduch a do světla. Dynamika této úvodní sekvence je tak strhující a svůdná, až to bolí. A to také proto, že se jí (až na pár kraťoučkých chvílí) už nic jiného ve filmu ani nepřiblíží, natož abych se dočkala ještě gradace. Místo silného příběhu přichází obvyklé potíže filmů s pasivním protagonistou, rozmělněné navíc mezi tři herecké představitele. Jedinou konstantou v pravém slova smyslu je Naomie Harris a ta dostává tak málo času a je tak izolovaná od hrdinova života, že vůbec nemá prostor rozhodit svá kouzla. A můj osobní problém je, že když už jsem si jakžtakž zvykla na pomalé rozhoupávání k bolestivým pointám prvního a druhého aktu a přijala ten postup jako normu, tak přišel akt třetí, který byl úplně jiný a já ho nepochopila až do té míry, že nijak neovlivnil můj zážitek z filmu. Musím se jít znovu podívat na Štastni spolu. --- 2. 9. 2022: Na Štastni spolu ještě nedošlo, ale zato jsem se znovu podívala na Moonlight, ovlivněná zejména tím, jak na Cinefixu pořád dělají videa o tom, jak je to skvělý a citlivý film. A musím říci, že tentokrát byla moje nálada poetice filmu příznivěji nakloněna. S výtkami, které jsem popsala v minulosti, pořád více méně souhlasím, nicméně jsem vedle teorizování, co bych všechno sama udělala jinak, také (konečně) ocenila to, co film doopravdy nabízí, včetně třetího aktu. Pořád bych nejraději odstranila ten předposlední záběr a nechala to víc otevřené, ale to, co mu předcházelo, jsem si pěkně procítila, a dokonce jsem se rozplakala dojetím u scény přípravy jídla a očekávání a předznamenávání, které vzbuzuje a naznačuje. Taky jsem se posunula od toho, abych protagonistu popsala jenom jako pasivního, dnes bych použila slova jako traumatizovaný a k smrti vyděšený dávat najevo své opravdové city. (20.08.2017)