Malá mořská víla

V dětství zneklidňovalo a vypálilo se do paměti (hudba, kostýmy, zpomaleně vlající řízy, král všech moří se svým ironickým odstupem od lidského světa, absolutní mocí nad národy a živly a zároveň bezmocností vůči nejbližším, vílí zmatek tváří v tvář intenzitě citů, ježibabina vědoucnost v „ženských otázkách“, nedostupná mateřská socha, nemožnost komunikace před i po ztrátě řeči, osudovost toho všeho), v dospělosti pořád detaily k vyzobávání. V té stylizované tragice je vystiženo cosi neúprosně (a závratně) reálného, tak jako v původních Andersenových pohádkách. (03.05.2015)

Pohádky jsou sice většinou spojovány s dětmi, ovšem některé z československých děl dokáží ocenit spíše dospělí. V paměti jsem tento film měla spojený s nepříjemnou pochmurností, jelikož jsem ho viděla jako malá, ale když jsem se na něj po letech podívala, naprosto mě dostal. Okouzlil mě už od prvních scén svými zvláštními kostýmy a prostředím a zvláštním film zůstal až do konce. Atmosféra nás tíží svou melancholií a poetičností podtrženou výbornou hudbou a stejně výborným hereckým obsazením. Jednotlivé scény jsou propracovány tak, aby působily co nejsilnějším dojmem. Nejkrásnější je ale příběh. Srdceryvný osud nevinné dívky, která pro svou lásku obětuje všechno, a přesto jí řád světa a veškerá jeho nespravedlnost nezajistí vyslyšení jejích citů. Jestli někdo potřebuje veselé barvičky a šťastný konec, užije si spíše americkou verzi, ale já jsem hrdá na tu naši. (27.10.2013)

Andersenovským melancholickým depresivnostem se celý život instinktivně vyhýbám jako čert kříži a ačkoli o příběhu Malé mořské víly tak nějak odjakživa vím, neměl jsem v úmyslu se s ním někdy v jakékoli formě blíže seznámit. Neobával jsem se ani tak neblahého konce milující rusalky (je to přece mythologon), jako spíš jejího tichého trpitelského hysterismu a dusivého pathosu popelkovsky slaného oceánu. A ejhle! Nevím, zda je to zásluhou Hofmana a Kachyni, či zda tito dva jen dobře posloužili sadistickému autorovi samému, nicméně jejich krásné zpracování legendární pohádky je takové, že jsem v tento příběh (a v rusalčino nemoci-jinak) uvěřil, čehož bych se na stará kolena věru nenadál. Uvěřil přesto, že spojité motivy stojícího pozorujícího "chóru", morální kritiky lidstva (zabíjejí se navzájem atd.) i vtipných hláškek na jeho adresu od těch, kteří jsou jaksi v jiné dimenzi, pospolu zřetelně ukazují na spoluautora Návštěvníků. Dále přesto, že tento film nepatří ke Kachyňovým formálně nejsilnějším (nicméně jeho forma sdostatek zprostředkovává obsah - z detailů viz např. vyvržení z moře, zmíněné zde M-artou, s jejímž komentářem dalekosáhle souhlasím). Naštěstí jediné, co tu výrazněji kazí dojem, není nic významnějšího, než rádoby mohutné modýlky mořských korábů - vhodně narafičená klasická papundeklovo-záclonová kombinace ve studiu by v tomto ohledu posloužila lépe. No a ještě to odhalení maminčina osudu, které sice patřičně završuje velmi působivý motiv její utajené sochy, ale na druhé straně dělá v posledku z jejího důstojného manžela jakožto vášnivého sběratele lidských výtvorů nečekaně směšnou postavu. K jádru věci: Může se zdát, že přijmout stanovené podmínky a s tak vysokým rizikem kvůli chabé naději na lásku člověka - z definice zrádného a sobeckého tvora (a princ, ač šlechetný, veskrze sympatický a nikterak zlý, po celou dobu tuto definici potvrzuje) je hodně špatný kšeft. Jenže vezmeme-li v potaz vílinu vyhlídku na určených tři sta let života, musíme uznat, že to vůbec nebyla pošetilá transakce. Vyprávění si ovšem dává velmi záležet na tom, aby její šance byly co nejmenší, princova zrada co nejnevinnější a přesto co nejzavrženíhodnější, její láska však bezbřehá a až kristovsky důsledná. Jak už to u arciarchetypálních příběhů bývá, lze její volbu a nemožnost-jinak vnímat dvojím způsobem: buď tragicky jako nutně bezútěšný osud skutečné lásky, nebo mýtopoeticky jako vílino zmocnění se vlastní existence a vítězství ve formě dobrovolné oběti pro lásku jiných. Meze překročivší víla nakonec splyne se svým živlem a princ s princeznou jestli neumřeli, šťastně žijí ve své čisté osudové lásce dodnes - dobrý konec, jak už to v pohádkách bývá. "...každý krok tě bude bolet, jako bys šlapala na ostrý nůž." -"Chci to!" (07.04.2015)

Malá morská víla je u mňa presne ten istý prípad, ako Posledný jednorožec. Oba filmy som videl po desaťročiach a pri jednotlivých scénach som si vybavoval, ako som ich videl prvý krát. Je to nesporne veľké plus, najmä pri filmoch, ktoré ste mali ako deti radi. Veľmi svojský a osobitý Kachyňov vizuálny štýl zvolený pre Vílu na látku presne pasuje, ale podobný rozprávkový štýl myslím dotiahli do dokonalosti Hledík v Treťom šarkanovi a Hollý v Soľ nad zlato. Je otázne, či hodina a pol nie je trochu priveľa, či by film nebol dramaturgicky viac zvládnutý pri kratšej stopáži. Takto som mal pocit, že občas dej nahradzovali krásne obrázky. Ďalším plusom je, že si nielen spomínate na zábery, ktoré vám utkveli v pamäti v detstve, ale aj na to, ako vám čítala rozprávku mama, keď ste mali päť rokov. Neviem, či toto platí aj pre mládež, vyrastajúcu od 90. rokov. (02.06.2014)

Tahle pohádka mi v dětství vháněla slzy do očí, hlavně tou fantastickou hudbou (možná z toho filmu už ledacos zestárlo, ale hudba je s rostoucím věkem pořád lepší a lepší) a taky tím, že jako jedna z mála (nebo snad jediná?) nekončí dobře. ---- Stejně působivá i po letech. Jen mi není jasné proč král moří oslovuje svou nejmladší výhradně jako malou mořskou vílu (jak asi říkal ostatním dcerám??) a proč svou nejoblíbenější dceru i své království chce dát tomu, koho považuje za idiota. (16.05.2009)