Tam na konečné

Jeden z důkazů, že zlatá šedesátá v našem filmu nepřišla po období temna, ale měla na co navazovat. Lyrizující snímek ovlivněný italským neorealismem vypráví obyčejné příběhy lidí žijících v jednom domě na pražské periferii. Přitom sám dům je natolik pozoruhodný, že posloužil jako ideální filmová lokace. Ludvík Aškenazy dodal citlivě napsaný scénář, Ján Kadár dobře zvládal práci s herci, neherci i dětmi a u hraného filmu začínající Zdeněk Liška začal odkrývat svůj potenciál. Z období 50. let je to takový malý nenápadný klenot. (22.12.2019)

Osudy lidí z jednoho pražského činžáku na konečné tramvaje. Co mě však překvapilo nejvíc, je ztvárnění mužů, mužských postav v tomto filmu. Nemůžu zde totiž najít nějakou sympatickou mužskou roli - podivínský samotář Josefa Kemra, alkoholik Martina Růžka (skvělý výkon), nebo manipulativní psychopat Vladimíra Ráže. Téměř všichni muži zde jsou podivnými asociály, proti kterým stojí ženy, které ale nejsou žádnými silnými osobnostmi, jak by divák u těchto filmů čekal, ale jsou jakýmisi váhavými, hledajícími se obětmi těchto podivných maskulinit. Silné psychologické téma, které je pro filmy z tohoto období nezvyklé. Snad jen několik scén nutně poplatných tehdejší době (např. v kostele) tak kazí výborný dojem z tohoto filmu. (29.04.2014)

Kvalita filmu vynikne na pozadí doby, v ktorej bol nakrútený a pri porovnaní s filmami, ktoré boli v tých rokoch dokončené. Pohľad dnešného diváka, bez nostalgickej veľkodušnosti pre pamätnícke filmy, bez akceptovania doby a podmienok ich vzniku, odhalí schématickosť scenára, nedotiahnutosť pri realizácii a množstvo ďalších nedostatkov, ktoré neprekryjú ani niektoré výborné herecké výkony. Slabšie tri hviezdičky vyjadrujú celkový dojem, ktorý som z filmu mal. (09.03.2010)

Příjemně patetický povídkový film s nostalgií padesátých let v rouše Liškovy skvělé hudby. Nepříjemně samolibé hovado Vladimír Ráž a sladce něžná Eva Očenášová, vytváří zajímavý pár ve svém nešťastném příběhu, jehož osud je cítit již od prvních chvil. V této baladě na mužské sobectví nevidím hereckých slabin a všichni naši mistři odvádí vynikající práci. (08.10.2013)

V prostém příběhu obyvatel jednoho pražského činžáku kdesi na konečné stanici tramvaje, vyprávěném v rámci čtyř dnů z různých ročních období, se autorům podařilo bohatě vykreslit několik znamenitých profilů dnešních lidí. Všechny motivy filmu jsou vlastně soustředěny na osudy dvou dětí: jednoho nenarozeného, o kterém se těžce rozhoduje, zda se vůbec má narodit, a jednoho opuštěného, jehož otec je opilec. I když ve filmu nejde o žádné tzv. velké problémy, cítíme, že problémy, kolem kterých se točí děj, jsou jedny z nejdůležitějších: problémy vzájemného vztahu lidí. Film se nesnaží dát žádný recept. Autoři se však nad nimi velmi svědomitě zamýšlejí a řeší je, arciť jen v rámci příběhu svých hrdinů. Skvělé režijní vedení, vytvářející podmanivou atmosféru světa, jehož se divák stává takřka osobním účastníkem, a vedoucí herce k realistickým, pečlivě odstíněným výkonům, při nichž zapomínáme na tvář známého herce a uvědomujeme si osobnost a životnost umělecké postavy, umocňuje příběh v dílo, které zanechá hlubokou stopu nejen u diváků, ale i v naší současné filmové produkci. (Filmový přehled č. 49 / 1957) // Aškenazyho původní předloha je výborně rozparcelována do několika ucelených monodramat, atmosféra vyhnaná na ostří nože a celku dominuje obdivuhodný "opilecký" výkon fantastického Martina Růžka. (08.03.2012)