Juha

Může to vypadat jako anachronismus točit na přelomu milenia němý film, ale když jsou úsporné titulkové dialogy doplněny přesně cílenou doprovodnou, hudbou která pomáhá vyprávět příběh, je z toho neortodoxní podívaná. Hudba je zde stejně důležitá jako třeba ve Scolově Tančírně. Produkce: Sputnik (09.07.2017)

Páni, tak tomuto říkám úctyhodně vzdaný hold němému a černobílému filmu. Krásně a minimalisticky zpracované, myšlenkově hluboké, perfektně zahrané. Kaurismäkiho snímek JUHA je pro diváka dostatečně "průhledný", nikoli však automaticky lehce stravitelný. Realističnost mnoha scén je do značné míry potlačena a snímek tak více vyznívá jako hluboké a citlivé podobenství/poselství o leckdy zvláštním světě či o životě a životních hodnotách leckterých lidí. Za zmínku stojí také vynikající, typicky "prkenné" herecké výkony "dvorních herců" Aki Kaurismäkiho - nemohu nezmínit alespoň Kati Outinen či Markku Peltola. (22.12.2003)

Kaurismäki ve svém, po všech stránkách odvážném unikátu dokazuje, že k velkému kinu není třeba finančně náročných technických vymoženin. S patřičnou drzostí se vrací ke kinematografickým kořenům a zdárně používá všech klasických prvků němého filmu. Upouští jen od silných make-upů a přehnaných grimas. Obrazy, stylizace a pohyby vystihují všechno a předčí i prostý, melodramatický příběh a vsuvky s nápisy. Dlouhé dialogy beztak nebyly nikdy doménou jeho filmů. Mně se Kaurismäkiho lakonická filmařina velmi zamlouvá. Ani Juha není výjimkou. Ač nechybí pověstná ironie, tak na mě působí dojmem, že nemá v úmyslu zesměšnit němou éru, ale poklonit se tvůrcům této doby. (31.08.2011)

Příběh je někde na úrovni kalendářových moralitek o svedených ženách, vilných buržujích a nevinném venkovu z 19. století (předloha Juhani Ahoa prý patří k finskému novoromantismu) , o to je krásnější pozorovat, jak se z naivity pod Akiho rukama rodí jakási zvláštní nemilosrdnost a tvrdost, která vrcholí krutou závěrečnou scénou. Je to zvláštní posun od ryzí optimistické naivity až po těžký pesimismus a odcizenost závěru. Na Juhovi je krásná jeho symbolická čitelnost, přepjatost a zvláštní napětí mezi archaickým etosem ztvárnění a ryze (stále) aktuálním tématem. Mimochodem, snad nejvíc ze všech filmů tu vyniká kaurismäkiovská desexualizace, jakoby muži a ženy fungovali především v kategorii nevinnosti x zkaženosti. Juha tak dokonale zapadá do Akiho světa, jen některé dříve skryté prvky úmyslně zvnějšňuje. Jako v němých filmech se tu nedělají gesta z důvodu pragmatických, ale jen a jen pro svou estetickou krásu. V tom je divácká zkušenost s Juhou zvláštně osvobozující, protože nás vyvazuje z nutnosti hledat pro tragické události kontext a sociální opodstatnění. Je to vyprávění pro radost z vyprávění. Film pro radost z filmu. Hořké pátrání po ztracené čistotě. Nic víc, nic míň. (24.12.2011)

Z jednoduchého a poměrně předvídatelného příběhu udělal Kaurismäki docela silný zážitek, ve kterém je prostor k zamyšlení a funguje i ten nápad natočit to jako němý film. Zpočátku mi to připadalo strašně chladné, ale s každou další minutou jsem se do toho víc a víc dostával a nakonec jsem spokojený. Hodně se mi líbil výběr hudby, vyprávění obrazem a vlastně i vedení příběhu, protože z námětu vhodného spíš pro romantickou komedii nakonec vypadne poměrně slušná depka. Jen ten úplně poslední záběr mi přišel úplně hloupý... A Kaurismäki má i lepší filmy, i co se týče vyprávění obrazem (Děvče ze sirkárny), tudíž zůstanu u 4* (05.09.2020)