Sirota Brooklyn

Filmy si sice vybírám podle určitého klíče, ale čas a pořadí v jakém je vidím, je náhodné. Přesto se nezřídka stane, že se v krátkém období objeví dva, které mají ledasco společného. Tím druhým filmem je Amsterodam. Srovnání se nabízí hned několik. Jde o autorské a vypiplané projekty, jejichž témata se týkají americké historie...která pro mnohé diváky nemusí být tak úplně zajímavá. Jde o filmy s nákladnou produkcí ve kterých se sešlo až překvapující množství hereckých hvězd. A ty předvádí vysoce nadstandardní výkony...nejde tedy jen o využití jejich starpower pro marketing. U obou snímků jsem měl pocit, že tvůrci mají jasnou vizi a nenechají si do ní mluvit...i za cenu, že se okruh spokojených diváků zúží o netrpělivé bumbácfily, vyprávějí svůj příběh pozvolna a nenechávají se bobtnající minutáží zneklidnit. Nejspíš i proto jsou nejen na CSFD, oba filmy podhodnoceny a z hlediska tržeb jde o propadáky. Dokonce je tady i vzdálená podobnost ohledně obsahu...oba filmy pojednávají o jakémsi vyšetřování vražd, které vedou k nekalostem ve vyšších kruzích. A spíše náhodným pojítkem je i hudební skladatel Daniel Pemberton...hudební složka obou filmů je velmi důležitá. Nicméně Norton je pro mě o dost lepším režisérem, než David O. Russell. Některé kompozice byly jako vystřižené z grafického románu a opravdu moc pěkně se na to dívalo. Zmiňované hudební pasáže nejspíš diváky rozdělí, protože ne každý zvládne takovou porci jazzu...nutno říct, že vynikajícího jazzu, který k tomuto typu filmů neodmyslitelně patří. Stejně tak k tomuto subžánru patří hlas hlavního hrdiny komentující některé události, krásná žena, velkoměsto padesátých let, noční bary...prostě je to noir detektivka v kabátku, který vypadá opravdu skvěle. Přidanou hodnotu nad rámec žánru je postava detektiva L., kterého si střihl Norton. Umím si představit, že právě možnost zahrát si chytré očko s mírným Tourettovým syndromem, stála za jeho úsilím knihu zadaptovat. A samozřejmě to zvládl bravurně. Stejně jako v Amsterodamu, i tady ten herecký koncert pomáhá překlenout pasáže, kdy děj trochu vázne. Ale není jich vůbec moc. I když dynamika úvodních minut ustoupí až jazzovému zvolnění, pořád je to audiovizuálně podmanivé a o nudění se, v mém případě není řeč. V mnoha noir kriminálkách se stane, že vyšetřování trochu ustoupí atmosféře a stylizace má navrch před vyprávěním, ale tady se to v druhé polovině rozplizlo trochu víc a potíž vidím i v tom, že mě osobně nijak zvlášť tématika výstavby v New Yorku padesátých let nebere. To je ovšem jediná hvězduodebírající výtka, kterou k filmu mám. Jinak je to filmařský klenůtek. (19.02.2023)

Konečně jsem se zase jednou dočkal slušného filmu noir se solidní atmosférou a s náznakem Bruce Willise. Edward Norton patří dlouhodobě k hercům, od nichž můžu s klidem čekat, že mě pobaví, a ani tentokrát nezklamal. Snímek hezky kontrastoval s naprostou většinou toho, co se v poslední době točí a já jsem za to rád. (26.02.2020)

„Pěkné je sílu obra míti... Však tyran je, kdo ji jak obr užívá.” - Edward Norton divákům naservíroval poctivou retro detektivku, jakých se v dnešním Hollywoodu už moc netočí. K tomu ještě ztvárnil naprosto jedinečným způsobem chlapíka trpícího Touretteovým syndromem. Klobouk dolů před ním. Těch obrů tady však bylo víc, nicméně ústřední myšlence se nejvýstižněji přiblížil mocipán, kterého si s evidentní chutí střihl Alec Baldwin. Bez povšimnutí samozřejmě nelze nechat ani stylovou jazzovou hudbu, jež dodává filmu šmrnc a skvěle vystihuje atmosféru doby. (80%) (05.06.2022)

Vcelku poctivá žánrová práce, nicméně k dokonalosti to má daleko. K tomu, aby to bylo opravdu výjimečný tomu něco ještě trochu chybělo. Po scenáristický stránce slušný, ale zápletka není ničím nová a pododných rozuzlení už jsem viděl desítky. Navíc čachry s pozemky a špatný rasový původ jsou v tomhle žánru už provařený klišé. Zamrzí i spíš televizní vizuál, kterýmu chybí atmosféričtější kamera. Naopak potěší nejednoznačný záporák Aleca Baldwina, který má vlastně ve většině věcí pravdu. Celkově ale není proč si stěžovat. (27.01.2020)

Sirotci z Brooklynu (což je český překlad knižní předlohy a mimochodem mnohem lépe vystihující název než Temná tvář Brooklynu) jsou hodně povedeným výletem do noirového New Yorku z konce padesátých let minulého století. Troufnu si říct, že v rámci současného diskursu reprezentuje tento druhý film Edwarda Nortona silný odklon od mainstreamu, kdy od diváka vyžaduje kromě empatie také notnou dávku pozornosti. Plně koncentrovaný divák je ale posléze odměněn vícevrstevnatým příběhem, jehož jednotlivé části má Norton jak scénáristicky, tak režijně zcela pod kontrolou. Ať už se jedná o otázky rasismu, korupce či obecné sociální nerovnosti, všechno má zde své pevné místo a tvoří dohromady hodně slušný celek. Občas jsem se nemohl zbavit pocitu, že to je celé až moc okatě nablýskané, lehce teatrální a manýristické, ale to by byla asi jediná opravdová výtka. Navíc Norton měl poprvé v plánu zrealizovat celý projekt už před dvaceti lety, takže jde nejspíš o jeho vysněné a téměř plně autorské dílo, které si chtěl prostě udělat po svém. Kdo se ovšem naladí na jeho vlnu, bude hodně spokojen. (23.04.2020)