Climax

Takhle zvrtnutý večírek jsme tu ještě neměli. Geniální muzikálové jednozáběrové intro, zopár keců pro poznání postav a jde se na to. Pro účastníky/nešťastníky nežádoucně efektivně namíchaná sangria umí kouzla. Koulervoucně vtahující tripový zážitek z Noého filmografie nejpodobější Enter the Void, ale tentokrát na prostoru pár místností a jedné chodby. Tančení a jančení, kolektivní paranoja, halucinogenní šílenství. Napínavé a místama až děsivé, na Noého však nakonec v sexu i násilí docela umírněné. Čtyři hvězdy v rámci festivalové atmosféry (rozuměj konstantním hladu po inovatívních věcech), ale jinak je to stejně bezobsažná a do své formy zahleděná blbina s rádoby filozofickým vhledem jako většina jeho filmografie. [Cannes] (16.05.2018)

Vlastně platí to samé co u Trierova Jacka - generické dvě hodiny s režisérem, který ztratil jakoukoliv možnost šokovat nebo překvapit, protože v tomhle ohledu už nemá kam svoje dílo vystupňovat od svých minulých věcí. Jenže zatímco dvě hodiny s Trierem strávím rád, Noe mě neskonale nudí. Debie občas udělá něco pěkného s kamerou, potud dobrý, ale z Trierova tlachání si pořád vezmu dost vtipu a zábavy, tady jen čekám, až to uteče. (20.02.2019)

Jak vidím Gaspar Noé, hned jsem v pozoru. Počítám s abstraktním námětem, absurdním zpracováním a celé to bude na atmosféře devadesátkového francouzského techna a houseu. Tady prostě není moc co řešit. Filmařsky je to skvost. Úvodní taneční scéna představuje, že i v tom největším tanečním zmatku se dá najít obrovský kus linearity. Výbornej vstup do světa tanečníků, kteří následně trošku nudně kecají nesmysly do kamery, aby se představili. V tu chvíli režisér zajímavě odkazuje na osmdesátkové horory, čímž si u mě taktéž vysloužil respekt…no a pak to vypukne. Nemá smysl cokoliv psát, tohle se musí vidět. Šílenství na filmovém plátně, záběry, které si hrají se zvuky, obrazy, s pozadím, kamera, co vytváří neuvěřitelné kreace…a především dění, které si nevymyslíte. (16.06.2021)

Snad každý druhý lepší filmový kritik načrtl rychlou, více či méně skromnou paralelu mezi Boschovým obrazem Pekla z triptychu Zahrada pozemských rozkoší a druhou částí Noého snímku, tou „hororovou“. Byla by chyba, jak to činí opět každý druhý kritik, oddělovat první (než se něco zvrtne) a druhou část filmu stejně, jako nelze oddělovat části triptychu. A zde se můžeme opřít o myšlenku, která zazněla ve filmu Jeana Eustache právě o Peklu Boschově: „Opravdu mi přijde, že je to ve třetím obraze, v popisu pekla, kdy se Bosch konečně nechává unést. Nechává se unést popisem slasti, nesmyslné a kompletní. Tato slast je tak kompletní, že tu dokonce není přítomno její vědomí.“ Jestli je vztah mezi bolestnou slastí a atraktivitou děsivosti pouze vědomým protikladem, zatímco na rovině nevědomí vytouženým cílem pudu smrti, ke které za radostného pláče hrůzy ochotně kráčíme ihned poté, co nám LSD vypne sociální inhibitory, je možnost, kterou Noé exaktně nezkoumá, jen ukazuje. A to pro mě jeho klasická poloha: směs povrchnosti a snahy po hloubce. Naštěstí již víme, že protiklady nejsou vylučující se, ale do sebe kolidují, takže i nad dílem Noého nelze z takovýchto důvodů zlomit hůl, vždyť Bosch také neměl dobré vztahy s perspektivou a tím i s hloubkou pole; rovněž Noému vyčítat povrchnost by bylo jen buržoazní ulpívání na vědomé sféře filmu. (28.02.2021)

Nejraději bych celý film rozdělil na 3 části: 1)Začátek, plný nudných keců o ničem střídající mistrovské taneční vystoupení a asi nejslabší část celého filmu, kde jsem se rozhodoval mezi jednou hvězdou a odpadem 2)Zlom, kdy se něco zvrtne a film nabere na obrátkách. Na chvíli jsem i uvěřil, že dám hvězdy 4 3)Vyvrcholení, kdy se film promění v naprostý chaos a není vidět skoro nic. Až vlastně po naprostý konec kdy přijde policie a jednotlivě se promítnou záběry na každého účastníka párty. Finální verdikt: Nebylo to špatné a rozhodně to bylo svým způsobem i jedinečné. Věřím, že na film budu ještě vzpomínat, ale tak jako tak dávám jen hvězdy 3 (68%) (24.02.2019)