„Je mi jedno, že sa zapíšeme do dejín ako barbari“

Intelektuální, konverzační drama pro všechny fandy hlubokých debat. Přes absenci "skutečné války" nás snímek provází její nejtemnější stránkou. Totiž zapomenutými zločiny páchanými na civilistech nejčastěji židovského nebo romského původu. Velký obdiv tvůrcům, že se pustili do tak kontroverzního projektu. Ono obviňovat vlastní národ z válečných zločinů přeci není jen tak. Koneckonců Rumuni nejsou jediný, kdo moderní historií neprošel se zcela čistým štítem. Vzpomeňme třeba na naše odsuny. Jsem opravdu ráda, že v dnešní době vznikají filmy, které zrcadlí nezkreslenou historii, polemizují s divákem a nechávají prostor pro vlastní názor. Snímek je svižný, hluboký, opravdu zábavný a navíc lehce okořeněný milostnou linkou. (14.07.2018)

Pozoruhodný film o vyrovnávání se s minulostí a o schopnosti dialogu názorově & hodnotově opozičních stran; o aktivismu a jeho korekci skrze diskuzi; o nutnosti mluvit "přes ploty" (jak by řekl Fedor Gál). Prostřednictvím provokativní historické rekonstrukce masakru v Oděse chce mladá divadelní režisérka vyvolat debatu o podílu Rumunska na holocaustu a o neschopnosti se s touto potlačovanou/popíranou zkušeností na národní úrovni nějak smysluplně vypořádat. Namísto nacionalisticky-konzervativní zvyklosti pouze oslavovat hrdinství rumunských vojáků, která je jí v průběhu zkoušek vnucována ze strany představitele pořádajícího města, se pustila do podrobného studia dobových událostí ve snaze demýtizovat rumunského vůdce Antonesca, poukázat na zvěrstva, která inicioval a která běžní Rumuni bez většího váhání páchali - a přitom mít každý detail své hry perfektně zdokladovaný. V zajímavých a obsáhlých debatách se však setkává s historickým relativismem, neochotou reflektovat svoji minulost, avyzaseismem, hluboce zakořeněným antisemitismem a rasismem... Zkoušená a nakonec i inscenovaná hra se sice týká rumunské historie, film samotný však má mnohem větší přesah. Problém reflexe vlastní minulostí je univerzální. Když teď - kdy píšu tyto řádky - např. vyhlédnu z okna, vidím Vídeňskou ulici, po níž se v květnu 1945 táhla od brněnského Mendlova náměstí na Rajhrad a Pohořelice několikakilometrová kolona tisícovek účastníků tzv. brněnského pochodu smrti, tj. události z období divokého poválečného odsunu německého obyvatelstva, která je stále předmětem vzrušených debat (v nichž se zvlášť agresivně angažují hlavně brněnští komunisté) souvisejících právě s národní sebereflexí. Tyto debaty mají v lecčems blízko k těm, které jsme mohli vidět v tomto filmu. Radu Jude natočil skvělý film v módu Truffautovy Americké noci a se skvělou Ioanou Iacob v hlavní roli. Formálně originální, spojující různé druhy uměleckého vyjádření (literaturu, film, fotografii, divadlo...). Film ale není pro každého: Kdo není schopen chvíli soustředěně poslouchat/číst pár stránek z knihy Isaaca Babela, trpělivě naslouchat argumentům všech stran, nebo si bez těkání prohlížet dobové fotografie, pro toho budou 2 hodiny 20 minut asi docela nesnesitelné. Mně utekly strašně rychle. (05.03.2019)

Název zaujme na první pohled a Radu Jude se tak znovu vrací do rumunské historie, z níž si umí vyzobat pěkně nelichotivé momenty. Tenhle snímek v zemi svého vzniku určitě rozpoutá kontroverzi, neboť vzpomínat na temné kapitoly minulosti se chce málokomu. Jen si představte, kdyby nám chtěl někdo podrobit zdrcující kritice husity a jejich nepěkné aktivity. Jenže rumunská armáda pro našince takový zvuk nemá, a tak není pochyb o tom, že český divák spoustu narážek a historických rozborů nedocení. Přesto je zjevné, že se jedná o chytrý film, který má mezinárodní přesah minimálně v tom, že lidé se prostě nemění a co se stalo před sedmdesáti lety, může se klidně opakovat i dnes – když mase řeknete, komu má tleskat, tak to dělat bude. Tahle znepokojivá satirická linka bohužel není dostatečně protlačena, a tak pro nás, kteří netrávíme noci nad knihami o historii Balkánů či pogromů, ty dvě a půl hodiny nakonec zas tak silně nevyzní. (02.07.2018)

Prozatím největší událost na KVIFF 2018 a horký kandidát na Zlatý glóbus. Dějiny sice píší vítězové, ale jejich vnuci a pravnuci o tom možná trochu šťouravě přemýšlí a zjišťují, že jejich dědové a pradědové taky uměli být pěkná hovada. Ale protože dějiny napsali vítězové, většina ostatních vnuků a pravnuků na ně bez přemýšlení přísahá. Proč zbytečně upozorňovat na masakry, kterých se dopustili naši, když na světě se událo tolik jiných a větších masakrů, že? Převratné poválečné dílo vzhledem k reflexi zločinů vlastního národa. Kdy, a zda vůbec, budeme něčeho takového schopni my Češi? (02.07.2018)

Drama / Komedie - Rumunsko / Česko / Francie / Bulharsko / Německo, Pro Rumunsko drama, pro Česko nejspíš komedie. Skoro dvě a půl hodiny, to pro Radu Judeovy nápady nic není (svoje mikrospánky nemohu vyloučit). Takový film by se měl natočit na celou pracovní směnu, přičemž zaměstnanci by se mohli rozhodnout, zda půjdou ke strojům nebo do kina (za kino by byla prémie). Jak by to dopadlo asi tušíme. Už tento (krátký) film je určen ostrým filmovým hráčům, pro něž standardka, přečíslení, jít do zakončení a podobné nesmysly nic neznamenají. A tak jen jedna poznámka: při závěrečné performanci se jeden Žid pokusil uniknout, ale byl davem přihlížejících zadržen. Chápat to lze dvojím způsobem; buď "autentickým" (aby nikdo neutekl) nebo "divadelním" (aby nekazil hru). Radu Jude zde nepřidělil divákům žádnou roli, spokojil se jen s jejich (naším) rozpačitým potleskem. Ó Transnistria, kdo si na tebe ještě vzpomene. Upozorńuji ještě na poslední poznámku v recenzi Jitky Cardové. - Název filmu chápu, i mně je jedno, že jsme se zapsali do dějin jak Husité, kacíři a relaps (nemám pro to české slovo). (25.03.2024)