Dobrá smrť

Dobrá smrt zachycuje eutanázii nikoli jako kontroverzní společenské téma, ale jako takřka procedurálně pojaté vztahové drama. Zprostředkovaná linie situací souvisí s rozhodnutím protagonistky Janette – britky trpící dědičnou svalovou dystrofií – zorganizovat si svůj odchod ze světa tak, aby její rozhodnutí nic nezvrátilo. Má stanovený plán, který s naprostým vnitřním klidem plní, zatímco divák je konfrontován s rodinnými situacemi, z jejichž emočního přetlaku mu dochází dech. Poslední výlet do Švýcarska po boku potomků, z nichž jednoho v budoucnu podobné rozhodování pravděpodobně nemine, však přirozeně směřuje k osvobozujícímu naplnění smyslu spojení „eu-thanasis“. Snímek nejde cestou syrové observace, která by z vnějšího pohledu konstatovala tragickou situaci ženy vyrovnávající se s nutností odejít nikoliv v intimním prostředí svého domova, ale ve vzdálené instituci. Jeho forma neustále, i za cenu odstupu a návodné emocionální podpory, vyvažuje divákem vnášenou úzkost z neúprosného přibližování smrti. Možnost hlubší identifikace s protagonistkou a jejím odlišným vnímáním stále bližšího cíle vlastního konání tak otevírají harmonicky komponované a náladové širokoúhlé záběry, u nichž se ani nechce věřit, že pocházejí z fotoaparátu. Obrazové pojetí na jednu stranu vytváří působivé vazby mezi postavou a prostředím opouštěného domova, jenž nabízí fascinující vizuální podněty a doklady naplněného života. Na druhou stranu estetizace eschatologických momentů upřednostňuje konstantní prožitek smiřlivého odcházení nad přenechávaným poselstvím a "aktivistickým" činem hrdinky, u níž se poslední věci člověka staly spíše vysilující logistickou operací. Co však zcela ozdbrojuje je neokázalá pokora tvůrců infiltrujících se do nejsoukromější sféry, o níž nejvýmluvněji svědčí důstojné zobrazení posledního Janettina okamžiku. (31.10.2018)

O čom je Dobrá smrť a kam celý naratív smeruje je tak nejak jasné asi každému, kto sa na film chce vypraviť do kina. Tie klady vážne nie sú v prekvapeniach, ale skôr v samotných protagonistoch a ich pohľadu na vec, respektíve na život, pretože ako vieme, život je jeden z najťažsích...a vyzerá to tak, že aj smrť. Jadrom je samozrejme Janette a jej rozhodnutie absolvovať odchod zo sveta pomocou eutanázie, ale bez jej okolia, respektíve rodiny a zaujímavej, mimochodom veriacej vykonávateľky eutanázií niekde v Bazileji, by bol film iba polovičný. Prostredníctvom všetkých protagonistov tak dostávame hutný myšlienkový celok, kde ale nikto nikomu, vrátane režiséra smerom k divákom, nevtĺka žiadnu svoju pravdu do hlavy. (12.03.2019)

Dokumentární portrét Angličanky, která hodlá podstoupit eutanazii. Dvaasedmdesátiletá Janet nechce čekat, až se její neblahý zdravotní stav, daný dědičnou svalovou dystrofií, zhorší natolik, že se stane zcela nesvéprávnou. Ztratila by schopnost učinit vlastní rozhodnutí, podepřené jasnými racionálními argumenty. Smrti se neděsí. Přijala ji stejně jako dříve svou nemoc a fakt, že život není fér a je třeba se s ním vypořádat dle svých momentálních možností (skutečnost, že všichni v její situaci nemají stejné možnosti a „dobrá“ smrt představuje svého druhu privilegium, film bohužel více nerozvádí, ale chápu, že by šlo o odbočení od směru, kterým je zaměřena jeho pozornost). Zatímco Janet odhodlaně a smířeně míří ke dni, kdy roztok pentobarbitalu ukončí její trápení, sledujeme paralelně příběh jejího syna, který trpí stejnou nemocí a očekává stejný osud.___Přes podobnosti zřetelné i ve způsobu snímání obou sociálních herců je ale synova linie nadějeplnější, neboť Simon se zapojuje do výzkumu, jenž by mohl vést k objevení léků pro zatím neléčitelnou nemoc. Působivé obrazové pojetí, využívání kontrastů a paralel, hrdinčin poetický mimoobrazový komentář nebo nenucené zapojování mizanscény k osvětlování Janetina předchozího života film udržuje na pomezí procedurálního dramatu a názorově otevřeného zamyšlení nad tím, jaké umírání je „přirozené“ (do filmu byly příznačně zařazeny dva náboženské výklady eutanazie – podle jednoho by měl o našem bytí a nebytí rozhodnout Bůh, podle druhého Bůh nechce, abychom trpěli, a je tudíž přijatelné, pokud se rozhodneme svůj život sami ukončit). Přes občasné zesílení melodramatické roviny užitím teskné hudby nebo estetizaci úkonů souvisejících s posledními věcmi člověka, se film neuchyluje k exploataci lidského neštěstí. Je natočen s obrovskou pokorou a pochopením jak pro ty, kdo se rozhodli odejít, tak pro ty, kdo zůstávají. 70% (17.10.2019)

Trochu morbidní dokument. Měl jsem pocit, že se Janette chce rodina zbavit. Nejčastějšími projevy pokročilých stádií nevylečitelných onemocnění jsou bolesti, nevolnost a zvracení, zácpa, dušnost, slabost a vyčerpání, nespavost, úzkost, zmatenost, deprese a další psychické symptomy. Nic takového zde vidět nebylo. Film je to neobvyklý. pozitivní, přestože mluví o smrti. Léčivý, protože se člověk zastydí za vlastní bolestínství. Čistý, protože nesoudí. „Život není fér, tak proč bych zrovna já měla být zdravá? Matka proseděla třicet let v křesle, to já nechci,“ shrnuje, proč jedná s klinikou ve Švýcarsku, kde je asistovaná sebevražda legální.Na rozdíl od Anglie, kde na ni kvůli zamýšlené eutanazii poslali psychiatra. „Zavřeli by mě do blázince,“ bojí se – a při návštěvě již nemohoucího manžela v ústavu jí divák naprosto rozumí. Syn s neléčitelnou nemocí ještě bojuje, zkoumá ji ve vlastní laboratoři. Zdravá dcera by měla maminku ráda na své svatbě: „Jenže ještě nemá datum, kdežto já datum své smrti už ano. Nemohu pořád čekat, až se ona rozhoupe.“ Přípravy na poslední krok sleduje Dobrá smrt při vší neodvratnosti věcně, střízlivě, ztišeně, otevřeně a bez hysterie. Jak to sdělit malým dětem, komu předat dům, co ještě zařídit s přáteli. Třebaže vesměs prokazují vrcholné sebeovládání, všichni to nesou hůře než sama žena, která jim s usměvavou rozvahou opakuje: „Je to v pořádku, jsem klidná, jsem rozhodnutá.“ Jako v přímém přenosu Jestli se doposud jejím postojům někdo bránil, v Basileji dostane novou dávku argumentů v podobě vykonavatelky konečného aktu: věřící lékařky. Přiznání, že zvládá „jen dvě asistované sebevraždy týdně, protože se s tím taky musím vyrovnat“, navíc znásobí doktorčina zpověď o údělu vlastního otce, který do té doby přesvědčenou zachránkyni životů zviklal a převedl na druhou stranu barikády.Znovu platí, že se tu hovoří fakticky, rozumně, bez vydírání; v hraném snímku by se takové postavy blížily sci-fi, kdežto dokument naopak posilují. Jak strávit poslední den s vědomím, že příští nebude? Co si ještě říci s rodinou, než má žena vlastní rukou pod dohledem kamery otočit ventilem s vyžádaným bezbolestným věčným spánkem? Skoro jako v přímém přenosu, bez hodnotících znamének, morálních polemik či emočních výkřiků sleduje Dobrá smrt příběh jednoho odcházení. (29.02.2020)

Touto cestou Vás oficiálne žiadam o asistenciu pri dobrovoľnej smrti. –––– Neobyčajný dokument na krajinu ako Slovensko a určite aj na krajinu, kde sa eutanázia môže vykonávať. V kratšej televíznej verzii som bol očividne o niečo ukrátený. Ale aj tak ma prekvapila prirodzenosť všetkých aktérov, absencia akéhokoľvek komentátora a vysvetľujúcich titulkov. Vyhnúť sa takýmto univerzálnym barličkám dokumentov určite nebolo jednoduché, ale podarilo sa. –––– Utrpenie a bolesť sú pre teba dobré. Je to Božia vôľa. A ty si povinný zomrieť vtedy, keď sa tak rozhodne Boh. Ani o sekundu skôr. – Ja v takého Boha neverím. (10.11.2019)