Persona

Pre mňa film, v ktorom som niečo pochopil- to, čo bolo možné, a nepochopil metafory, určené pre hard core art fanúšikov. Je to ale dobre vybalancované a celkovo mi to sadlo. Film sa ako keby udržoval v rovnováhe, podľa vyvíjajúceho sa vzťahu a napätia medzi týmito dvoma ženami. Dá sa vidieť aj viac krát, v mojom prípade to bolo zatiaľ dva krát. Podľa Rogera Eberta sa jedná o ľahko pochopiteľnú snímku, tak ak ste to nepochopili, o kariéru kritika sa radšej nepokúšajte:) A kritiku má na svojej stránke. VIDENÉ ZNOVA: Pri ďalšom pozretí sa mi potvrdilo, že Persona vďaka jasnej zápletke (zbližovanie sa dvoch žien), odohrávajúcej sa na ľahko definovateľnom mieste (ostrov) je film, ktorý funguje ako pre "normálnych" divákov, čiže tých, ktorí nemajú Bergmana naštudovaného a vďaka odkazom na jeho filmy a jeho typickej filmovej reči pre jeho najvernejších fanúšikov, ktorí videli všetko a tak si odnesú z filmu o niečo viac. Môžeme skĺbiť v sebe dve osobnosti, jednu, ktorou chceme byť a ktorou aj prakticky sme a druhú, o ktorej sa dozvedáme iba v náhodných situáciách a nepáči sa nám jej správanie? Nepripomína nám náš život stále nové divadelné predstavenie, v ktorom hráme pre okolie dokonale svoj očakávaný part? Vrátane toho "najradostnejšieho", materského? A čo sa stane, ak sme v izolácii s osobou, ktorá nám začína pripomínať túto našu skrytú, druhú osobnosť (v tom je Bergman podvratný, opatrovateľka predsa Elisabeth vďaka jej mlčanlivosti príliš nespoznáva, ale iba odhaľuje samú seba)? Začneme nad týmito vecami jednoducho rozmýšlať. Kríza ženskej identity, kríza hereckej identity, kríza umeleckej identity....Persona sa dá rozoberať určite omnoho podrobnejšie a zložitejšie, ale načo si veci zbytočne komplikovať (09.08.2009)

Úvodnú experimentálnu obrazovú koláž sprevádzanú modernou vážnou hudbou vzápätí vystriedajú scény zoznámenia s diagnózou ženy, známej herečky. Nasleduje jej terapia v nemocnici, v prírode. Jednotlivé scény tvoria obrazové kompozície využívajúce šerosvit, tieňovanie, sústredenie na tváre, podchytené raz zjavnejšou, inokedy jemnou symbolikou. Nielen známa dvojscéna (ten istý dialóg braný raz pri pohľade na jednu, druhýkrát na druhú ženu) ústi do snovo surreálnych sekvencií, ale ozvláštnenia sú podávané v priebehu celého filmu, či už obrazové alebo dejové. Nemenej dôležité sú skvele sústredené herecké výkony oboch hlavných hrdiniek. Na jednej strane dobrovoľne mlčanlivá herečka (teda tá, čo slová zvyčajne rozdáva) a na druhej strane ukecaná zdravotná sestrička (zvyčajne utišuje). Sledujeme najrozličnejšie polohy ich vzájomného vzťahu od zoznámenia sa, zbližovanie, rozvrat, ubližovanie si až po vzájomné ohmatávanie si duší. Analýza ženskej psychiky až na dreň. (07.07.2005)

Z mnoha témat, která tento skvost nabízí, mě nejvíc zaujalo to, k jehož popsání raději použiji slova jiného autora: "Dvojí úloha matky jako bohyně tvoření a bohyně ničení je bohatě dokumentována v různých mýtech a náboženských představách. Země, z níž člověk pochází, klín matky země, která rodí všechny stromy i byliny, se stává i hrobem všeho živého. Klasickým příkladem bohyně matky se dvěma tvářemi je indická bohyně Kálí, dárkyně života i nositelka zkázy. Také v neolitu se vyskytovaly bohyně s dvojí tváří. Zavedlo by nás příliš daleko, kdybych tu měl citovat četné jiné příklady dvojí úlohy bohyně matky. Zmíním se jen o jediném příkladu, ukazujícím dvojí funkci matky: obraz matky ve snech mívá také dvojí tvář. Často se matka objevuje ve snu jako laskavá, milující postava, ale u mnoha lidí je ve snech symbolizována také jako nebezpečný had nebo útočné dravé zvíře, například lev, tygr nebo hyena. Během své klinické zkušenosti jsem nabyl dojmu, že strach z destruktivní matky je daleko silnější než strach z trestajícího, kastrujícího otce. Vypadá to, jako kdybychom nebezpečí hrozící od otce mohli odvrátit poslušností, proti destruktivitě matky však není obrany. Její lásku si nemůžeme zasloužit, neboť si neklade žádné podmínky, její nenávisti nemůžeme uniknout, protože ani pro ni neexistují žádné 'důvody'.Její láska je milost, její nenávist je prokletí, a člověk je nemá moc ovlivňovat." Erich Fromm, Anatomie lidské destruktivity (19.04.2006)

Umělecký kousek s charakteristickou Bergmanovsku atmosférou, ponurostí a hloubkou. Bergman, mistr filozofie a psychologie lidských vztahů, lidských duší a jejich zákoutí, bolesti a temnoty předkládá konfrontační portrét dvou (?) žen, které pojí vzájemná podobnost i odlišnost. Krásná Liv Ullman, která dokázala herecké mistrovství i beze slov a Bibi Andersson, jejíž monology v sobě odkrývají a ukazují vše skryté, nevyslovené a obávané. Téměř hypnoticky jsem sledovala jak chladně odtažitou i přitažlivou mlčící Liv, tak hovořící Bibi a byla jsem zvědava na každé další slovo, které řekne. Duše je jako propast, jen ztěží dohlédneme jejího dna. A pokud se k ní dostaneme příliš blízko, můžeme spadnout. Často stojíme na okraji a čekáme, jestli náhodou neuklouzneme, možná si to i přejeme. A někde tam, uprostřed propastí našich duší je mistr Bergman, a svými filmy nám ukazuje, jak to tam vypadá. Představuje nám její nekonečnou bolest, hloubku a tajemství. Skvěle to vystihl uživatel Cimr. (16.08.2007)

Herecký koncert dvou hereček, z nichž jedna staví na živelnosti a druhá na minimalistickém podání. Pominu-li některé abstraktnější pasáže (především úvod), pak je film především komorní podívanou dvou žen, které ve společné izolaci prožívají krizi osobností. Příběh je podaný ve značně komplikované formě, klade na diváka určité nároky a reší otázku přejímání identit... (07.03.2005)