Marťanské lodě

"Já nevím, nevím, nevím, co můžu udělat, abychom se nemusely bát." Tak řekl bych, že tvůrci této "brněnské romance" udělali vcelku dost proto, aby se divák nemusel bát, se na tento film podívat. Výborná kamera, skvělá muzika (ať už ta v orchestrárním hábitu nebo samotné písničky Martina Kyšperského - při písni Jablko jde skoro mráz po zádech), atmosféra artového filmu... Přesto mi hodně vadil chatrný scénář se zcela předvídatelným koncem (viz Eliščina hláška "ve smrti se všechno bolavé ztrácí", která zazní tak někde v půli filmu). A taky mi přišlo, že mezi oběma aktéry to zas tak moc nejiskřilo. Oceňuji, že jde o skutečný příběh, ovšem na filmovém plátně to na mě místy působilo (a teď nemluvím o silním konci) jako taková banalita o tom, že "rozeznat doktora od pacienta nemusí být někdy tak jednoduché..." (29.09.2021)

Osobně mám asi tendenci ten film vnímat v kontextu podobně laděné české artové produkce posledních let typu Chvilky, Karel, já a ty či Hra, které si vždy na ČSFD vysloužily dost nevalné hodnocení, ale přesto jsem se tím nikdy nedal odradit a toužil film vidět bez jakýchkoli předsudků - abych byl nakonec stejně vždy otrávený a znuděný tou jejich nesnesitelnou banálností a pro mě osobně veskrze nepochopitelným vyzněním. V případě Marťanských lodí jsem například nepochopil samotný název filmu, jakož i to, proč Kyšperský s Křenkovou ztvárnili postavy, které se jmenují stejně jako oni (postava Martina mi navíc byla silně nesympatická a měl jsem problém věřit, že by někdo takový měl v reálném životě úspěch u tak atraktivní holky). A pokud jde o samotný závěr, v podstatě jen umocnil mou rozladěnost z celého filmu, protože jestli něco fakt nesnáším, tak je to podobná koncentrace nezodpovězených otázek a pachuť z toho, že si mám sám domyslet, co se vlastně stalo. Úvodní titulky oznamují, že se jedná o "film na motivy skutečných událostí", což si vykládám tak, že Marťanské lodě budou asi ještě víc osobní než Foukalova Amerika, ale osobně mi to je prostě fuk a vůbec mě nezajímá, co bylo předobrazem filmové Elišky a zda jí film chtěl nějak umělecky zachytit, protože je to celé podané pro mě osobně krajně nezáživným filmařským způsobem, který přebíjí vše, bohužel. (06.06.2022)

Chtěl jsem lamentovat nad tím, jak přísně vzdělávacím způsobem jsou klíčové scény odvyprávěny. Když ale v okolních komentářích čtu, že diváci vnímají Elišku jako hypochondra nebo psychopatku, tak to spolknu a chtě nechtě film pochválím minimálně za stále ještě palčivě potřebnou osvětu, o kterou se pokouší. Forma se ve mně ale hrozně pere. Rozumím způsobu, jakým se Kyšperský snaží o autopsychoterapii, ale to, že v hlavní roli vlastního příběhu pak hraje on sám, je ten největší průšvih. Celou dobu jsem se nemohl zbavit pocitu, že se do role nikdy neponoří, že emoce jenom pohladí a zbytek rutinně odříká a neprolomí ve vlastním těle strach ani smutek. Cesta dvou lodí společným prostorem pak postrádá uvěřitelnost, protože vedle uzavřené a přesvědčivé Elišky působí jako dřevěný panák. Pnutí hlavní dvojice je poloviční, protože k nim poprvé spadneme ve chvíli, kdy už po sobě pokukují. Proč ale z jejich začátků, štěstí i problémů vidíme právě konkrétní záblesky, mi nikdy není jasné a třeba místo pointy usmiřování je na mě hozen nicneříkající dialog o Plutu. Chápu u něj onu metaforu, ale proč jsou oni dva v tu chvíli právě tam, kde jsou? Jakkoli je cesta do Norska a zpět na tuzemské poměry příjemně skromná i intimní, ztroskotává na tom samém, co každý jiný film, tedy na technickém stavu. Zvuková stránka je naprostá tragédie a nepřeháním, když říkám, že jsem si v desáté minutě přidal ke sledování titulky, abych porozuměl častěji než u každé druhé věty. (15.05.2022)

„Co čumíš?!“ - „Koukám, jak vypadá debil.“ A Martin se tak dlouho chová jako debil, že mu to už ani nemusí dojít včas…Marťanské lodě se mohou na první pohled jevit jako jedna z mnoha tuctových romancí. Přesto jí ale film není. V první řadě působí snímek velmi civilně a autenticky. Tuhle opravdovost podtrhuje ještě fakt, že jde o zpracování jedné skutečné zkušenosti, kterou navíc osobně zažil hlavní mužský představitel Martin Kyšperský, a to včetně konce (z čehož až zamrazí). Dále dobře funguje chemie mezi hlavním párem, kteří jsou výborně sehraní (a sledovat v tomto filmu především Elišku Křenkovou je jedna radost, jako by jí byla role napsána přímo na tělo). A fajn jsou i dialogy, u kterých jsem neměl intenzivní pocit, že by šustily papírem, a naopak měly cosi do sebe. Nechybí také poměrně vtahující atmosféra, na které má lví podíl i sedící melancholická hudba s texty (ústřední píseň Jablka mi bude v hlavě hrát ještě hodně dlouho). Film se mi dokázal trefit do nálady, za mě to budou solidní 4*. „Slibuju, že ti nebudu lhát.“ - „To já taky slibuju.“ (02.08.2022)

Marťanské lodě jsou filmem, který je nejspíš nejpodstatnější pro samotného Martina Kyšperského. Je dost možné, že se mu podaří uzavřít tuto bolestnou životní zkušenost právě prostřednictvím sdílení osobního příběhu a rozhodnutí zahrát si ve filmu sám sebe. Jako nejsilnější stránku filmu vnímám hudbu, nejslabší pak scénář. I přesto, že jde o silné vyprávění, bohužel bylo předáno velmi plytce. Filmu chybí vnitřní dynamika a uvěřitelnost vztahu, který se odehrává mezi Martinem Kyšperským a jeho filmovou partnerkou Eliškou Křenkovou (což je u filmu, který je koncipovaný jako love story, celkem problém). Z jednání obou postav jsem tudíž ani nemohla mít dojem, že bez sebe nemůžou být (jak je uvedeno ve filmové anotaci). Divák tápe o to víc, jestliže nejsou dostatečně vysvětleny motivy vzájemné přitažlivosti obou postav. Vzhledem k tomu, že jsem nenašla jedinou spojnici mezi postavami, vnímala jsem jejich vztah již od počátku jako vyhořelý, bez jiskry a především jakéhokoli společného záměru. Obě postavy, jako kdyby vedle sebe jen žily a absolutně se míjely (ostatně závěr je toho důkazem). Jestliže měl snímek zobrazit skutečnost, že každý si o druhém vytváříme natolik velkou iluzi, že jsme ve finále odtrženi od reality a nejsme schopni vidět druhého takového, jaký je, pak to nebylo ve filmu dostatečně akcentováno. (18.09.2021)