Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Z pamětí pražského uličníka aneb co v dějepise nebylo. Píší se padesátá léta a v Praze na Letné vyrůstá obří Stalinův pomník. Desetiletý Honzík Domnosil se stěhuje z maloměsta do Prahy ke své mamince. Je to pěkný rošťák, už během prvních několika dní stačí rozbít bidet v novém bytě, pokousat ředitele školy a zničit žákovskou knížku. Ovšem doba se na jeho dětské duši značně podepíše. Rozvedená maminka upřímně věří v dobro komunismu, na rozdíl od jejího skeptického přítele, „reakcionáře“ Františka. Honzíkovi nejlepší kamarádi navíc navštěvují hodiny náboženství, otce jednoho z nich komunisté nedávno popravili. Zmatený chlapec, střídavě ovlivňovaný katechismem a učením velikánů světového proletariátu, se snaží svá uličnictví zachraňovat modlením, ale marně. Snad to bude tím, že jednou prosí Boha, podruhé zase V. I. Lenina... (TV JOJ)

(viac)

Videá (1)

TV spot

Recenzie (138)

raroh 

všetky recenzie používateľa

Černobílá kamera Jiřího Krejčíka ml. dokázala tak napodobit styl 50. a 60. let, aniž by bylo vidět, že je to jen jako, až je to úchvatné. Vše ostatní je už pro mě přidanou hodnotou (i skvělý kmenový režisérův herec Bohumil Vávra v epizodní roli katechety), třebaže scénář je barvitý a ukazuje podle mě realitu 50. let v jejích všech odstínech - pro mě osobně je klíčová rodina kariéristy (žijící životem typicky měšťáckým) a chlapcova maminka, skutečná komunistka i v životním stylu. ()

Rex Mundi 

všetky recenzie používateľa

Už som tento film kedysi videla a spomenula som si na to, keď som naň náhodou prepla na CS filme. Znova som ho dopozerala do konca... má v sebe nejaké čaro, ktoré ma vždy upúta :-) Mimochodom, jeho autenticita je taká dokonalá, že až teraz na ČSFD som si všimla, že vznikol v roku 1990. Považovala som ho za oveľa starší (a ani mi nenapadlo riešiť, že keby vznikol napr. v 1968, Jana Švandová by tam musela byť mladá žaba:-). Proste ma načisto ošudil, ale v dobrom :-) ()

Reklama

klukluka 

všetky recenzie používateľa

Ten chlapec měl v těch voice overech moc knižní mluvu a na můj vkus přestal moc brzy zlobit. Pocitově to pro mě taky bylo šíleně dlouhý, nemělo to spád. Co se mi líbilo moc, to byla iluze padesátek. Když jsem potom zjistil, že je to film z roku 1990, tak mi spadla brada. Výborní byli bráškové v hlavní roli a čekal bych, že si toho později střihla mnohem víc jejich maminka. ()

MI-380 

všetky recenzie používateľa

Výchova kluků v Čechách v padesátých letech dvacátého století. A na pozadí běží historie - v té době to znamenalo především boj o mír, boj s třídním nepřítelem, boj se zrádci ve vlastních řadách, tedy permanentní boj, strach a nejistotu dospělých kdo další bude popraven. Kluci mají ale jiné problémy a ideologie se jim krásně motají dohromady. Kdo je nejvyšší autorita, ke které se modlit? Lenin, Ježíš, Stalin? Natočeno velice přesvědčivě, s lidským nadhledem a s reáliemi jak je známe z dobových filmů. 80%. ()

Vančura 

všetky recenzie používateľa

K VRACENKÁM jsem se dostal zcela náhodou, abych s údivem zjistil, že je to film netušené krásy. Již od prvního záběru mě chytil za srdce a zcela dostal. Tedy bohužel ne zcela bezvýhradně, vadil mi tam - dle mého soudu zbytečný - voiceover hlavní postavy a herecký výskyt některých individuí, které nemůžu vystát (např. Švandová, Vašut; naopak Suchařípa je famózní a všichni dětští herci velmi dobří). Rovněž mi přišlo, že je z filmu příliš znát, že byl natočen na počátku 90. let, a nikoli v době, v níž se odehrává - je to znát třeba z - v podstatě současné - češtiny dětských herců (pusťte si nějaký film z 50. let, abyste viděli, co mám na mysli, když říkám, že se tehdy mluvilo jinak). V jedné scéně dokonce hlavní postava pronese na znamení údivu slovo epesní, což bylo - pokud se nepletu - slovo, které bylo v módě právě v 90. letech, a malý kluk v 50. letech by ho pode mě určitě nikdy nepoužil. Pokud jde o přednosti snímku, VRACENKY mě zaujaly výbornou černobílou kamerou Jiřího Krejčíka a krásnou hudbou Jiřího Šusty, jakož i atraktivními lokacemi staré Prahy a zajímavými prostřihy z archivu Krátkého filmu Praha (mj. o vzniku Stalinova pomníku na Letné či vystavení balzamovaného Gottwalda na Vítkově). Při sledování jsem si vzpomněl na Irenu Douskovou a její knihu Hrdý Budžes, která je VRACENKÁM velmi podobná - i ona staví svou komiku na naivitě dětského pohledu na těžký život za totáče, jen o dvě dekády později. Podobnost mezi oběma díly je dokonce natolik zarážející, až jsem skoro v pokušení se domnívat, že Dousková VRACENKY znala a více či méně přiznaně se jimi "inspirovala". Kdo to ví, odpoví... Každopádně tohle je vážně skvělý film, pokud byste tedy na něj někde narazili, jděte do něho, ručím za to, že nebudete zklamáni. ()

Galéria (5)

Zaujímavosti (4)

  • Specifikum zapomenuté hry, která dala název filmu, je, že se hraje fotbálek v úzké uličce. Vracenky nebo také vrácy se hrají na jeden dotyk. Mohou je hrát jednotlivci, dvojice anebo trojice proti sobě. Začíná se přímou střelou na protivníkovu branku od vlastní branky. Z této střely, pokud nedojde například na dotek míče s protihráčem či zdí, je případný gól neplatný. Protivníkův brankář může míč pouze srážet, vyrážet nohama anebo rukama. Nesmí však míč chytit. Odrazem buď nahraje protivníkovi k další střele, nebo nahraje sám sobě o výstupek ve zdi nebo o zeď nebo o protivníka. Nelze nahrávat jeden druhému v týmu bez mezidotyku o protihráče či zeď. Za chycení míče nebo za hru bez nahrávky od zdi či o protivníka (za hru bez tzv. nabití, za tzv. dvojí dotek) je trestné střílení z místa přestupku. Protivník může při trestném střílení bránit z bezprostřední blízkosti. Ztracené hře se věnovali tvůrci pořadu Z Metropole (od r. 2006) v díle ze dne 14. ledna 2017. (sator)
  • Úvodní záběry filmu byly pořízeny v pražském kostele sv. Šimona a Judy, který tehdy procházel rekonstrukcí. (yurasch)

Reklama

Reklama