Apollo 10 1/2: Dítě kosmického věku

[VIDĚNO 3.4] ________ Richard Linklater je prostě někde jinde, protože jeho nejnovější autorský příspěvek je takový tvůrčí fuck-off, ve kterým si dělá co chce, a je mu vcelku jedno, co si i tom myslí ostatní. 'Apollo 10½' je velice rozmanitá a částečně autobiografická retrospektivní mozaika vyprávěná jako jeden dlouhý a nekončící monolog prostřednictvím hlasu Jacka Blacka, která má v podstatě dvě narativní roviny: 1) nostalgické feel-good vzpomínání na dětství, ideály a každodennost na pozadí bezstarostného popkulturního víru konce 60. let. 2) milostný dopis éře plné kosmického optimismu, kterou lze chápat jako společenskou výpověď o významu přistání na Měsíci.... To vše pojaté skrze fascinující rotoskopickou animaci na pomyslném pozadí velké oslavy dětské imaginace, představivosti a dobývání vesmíru. A upřímně by mi vůbec nevadilo, kdyby byl celý film stylizován v duchu oné první poloviny, tedy výhradně jako mozaikovitá reminiscence/memoár kde absentuje jakýkoliv příběh, protože ten entuziasmus s jakým Linklater opěvuje nuance dětský naivity a nostalgicky přikrášlenýho revizionismu - neboli malých dějin na pozadí velkých dějin - se jen tak nevidí. Okouzlující zážitek. (11.04.2022)

Apollo spája kľúčové linklaterovské esencie: atmosféru doby, nostalgiu, autenticky prerozprávané pocity/spomienky hl. hrdinu, pričom bonusom je tu podmanivá rotoskopická animácia, ktorá podčiarkuje detskú fantáziu a zanecháva punc originality. Linklater nás po strednej a vysokej škole vzal aj do dekády svojho (astro)detstva a ja som spokojný! (Akurát toho voice-overu mohlo byť v prvej, kúsok rozťahanej polovici menej.) (01.04.2022)

Dva samostatně stojící "projekty" násilně přes koleno naroubované do jednoho rotoskopického celovečeráku rozděleného kvůli tomu na dvě poloviny. Jedno je echt mrtě zevrubné nostalgicky-autobiografické povídání (jde o nonstop monolog) o tom, jaké bylo vyrůstání na předměstí Houstonu poblíž NASA v pozdních šedesátkách; doba, rodina, sousedé, výrobky, seriály, jídlo, hudba, Vietnam... A to desítky a desítky minut během nich neběží děj, nerozvíjejí se témata, postavy a nejde o nic jiného než představit okolnosti. Je to autorova podcastová stať "à la seriál Báječná léta" s nadbytečným, byť stylovým, obrazem. Poté je tu však i Linklaterovo chlapecké alter ego s bujnou představivostí, které během letu Apolla 11 popustí uzdu fantazii "co kdyby se lunární modul omylem naprojektoval a vyrobil o něco menší, že zachránit NASU před mezinárodním faux pas můžu jedině já při letu do vesmíru pro přípravu půdy pro Apollo 11". Každá z těch částí je sama za sebe vydařená, ale náladou, žánrem i "vo co gou" působí spíše jako dvě povídky; jedna "Jak se žilo" a druhá "Jak (ne)funguje dětská paměť". Výtečné, ale nesoudržné. (01.04.2022)

Nemám rád Linklaterov štýl, ale tu sa mu podaril. Príbeh je zaujímavý najmä v prvej polovici, potom to už bolo len o tom jednom, ale zaujímavá bola hlavne animácia a dobre boli tiež volené slová, ktoré pútali, človek sa vžíval do rozprávača. Šesťdesiate roky ma bavili, ten Mesiac už menej, ale pozoruhodný počin. (03.04.2022)

Nový animák na Netflixe od tvorcu Chlapčenstva a trilógie Before, má to nádhernú animáciu (po Scanner Darkly opäť použil rotoskopickú animačnú techniku), ktorá je vo viacerých scénach veľmi hravá. Feel good záležitosť pri ktorej sa režisér vracia do svojho detstva v Houstone v čase kozmického veku, teší ma, že Netflix nenadelil len ďalší spotrebný tovar bez vlastnej tváre. Veľká spokojnosť. 8,5/10 (12.04.2022)