Apollo 10 1/2: Dítě kosmického věku

Velmi zajímavá podívaná. Krásná animace a skvělé zachycení atmosféry konce 60. let pohledem dětské mysli. První půlka skvěle funguje jako sled úryvků ze života běžné americké rodiny, jejíž členové společně koukají na televizi, děti sportují, navštěvují prarodiče a zkrátka dělají všechno, co člověka napadne. Film zároveň nezapomíná na další události s touto dobou spojené – vražda JFK a různé konspirační teorie, hnutí Hippies, válka ve Vietnamu či „vesmírné závody“. A právě okolo nich se točí další rovina příběhu, která se ve druhé polovině prolíná s nostalgickými vzpomínkami. Ačkoliv chápu režisérovu snahu film obohatit i o tu dětskou představivost, aby to nebyly pouze takové úryvky z deníčku, tak mi úplně nesedlo to provedení. Každá pasáž s cestou malého kluka na Měsíc mi připadala tak trochu navíc, a nakonec zřejmě nevyzněla tak, jak bylo původně v plánu. I proto je finále takové prázdné a je škoda, že se film nedržel celou dobu v rytmu první půlky a část ve vesmíru nenechal plynout v pozadí jako další události. Přesto ta hodina a půl uteče rychle a na zpříjemnění večera lze tento netflixovský počin rozhodně jen a jen doporučit. 7/10 (14.04.2022)

Nádherné nostalgické vzpomínky autora na bezstarostné dětství v Texasu šedesátých let, které se organicky a s hravou dětskou naivitou prolíná s historickým letem Apolla 11 na Měsíc. Celý tento úžasný koktejl obepíná nádherná atypická animace, jež celý výsledný dojem ještě o řádný stupínek umocňuje. Pokud jste tedy fanoušky NASA a pilotovaných letů na Měsíc programu Apollo, tento delikátní filmový kousek byste určitě neměli minout. Opravdu to totiž stojí za to. Výborná práce! (Netflix) „We built the lunar module a little too small.” (03.04.2022)

Dalo by sa povedať, že snímka žiadny príbeh nemá a jedná sa iba o Stanleyho (režisérovo) spomínanie na koniec 60.rokov - obdobie, ktoré v ňom zanechalo z detstva asi najväčšie stopy. A treba povedať, že je to spomínanie naozaj poctivé a podrobné. Linklater tu totiž nezabudne prakticky na nič. Preberieme tak nielen vesmírne preteky a vplyv NASA na tamojšie okolie, ale dôjde aj podrobný opis jeho vtedajších filmových zážitkov, obľúbenej hudby, seriálov či zoznam významných udalostí tej doby. A keďže sa jedná v neposlednom rade aj o príbeh malého chlapca, dôjde aj na rodinné zázemie, vzťah s otcom, piškutálie s jeho súrodencami, detské šantenie a pod. To všetko potom dáva dohromady prakticky dokonalý obraz nielen šesťdesiatych, ale aj detských rokov, ktorý vás úprimnosťou a poetikou úplne vtiahne, a hlavne očarí. Je trochu škoda, že samotný príbeh chlapca letiaceho na Mesiac nakoniec pôsobí pri všetkom v tom spomínaní málinko navyše. Má síce v deji svoje jasné miesto, je mu však venovaných málo priestoru, do hravosti zvyšku snímky príliš nezapadá a na konci neponúka potrebnú katarziu. Tiež trochu pomalšie tempo nemusí sedieť každému. Na druhú stranu, pri striedmejšej stopáži (97 minút) to bude snáď prekážkou pre málokoho. (10.5.2022) (02.09.2022)

Dva samostatně stojící "projekty" násilně přes koleno naroubované do jednoho rotoskopického celovečeráku rozděleného kvůli tomu na dvě poloviny. Jedno je echt mrtě zevrubné nostalgicky-autobiografické povídání (jde o nonstop monolog) o tom, jaké bylo vyrůstání na předměstí Houstonu poblíž NASA v pozdních šedesátkách; doba, rodina, sousedé, výrobky, seriály, jídlo, hudba, Vietnam... A to desítky a desítky minut během nich neběží děj, nerozvíjejí se témata, postavy a nejde o nic jiného než představit okolnosti. Je to autorova podcastová stať "à la seriál Báječná léta" s nadbytečným, byť stylovým, obrazem. Poté je tu však i Linklaterovo chlapecké alter ego s bujnou představivostí, které během letu Apolla 11 popustí uzdu fantazii "co kdyby se lunární modul omylem naprojektoval a vyrobil o něco menší, že zachránit NASU před mezinárodním faux pas můžu jedině já při letu do vesmíru pro přípravu půdy pro Apollo 11". Každá z těch částí je sama za sebe vydařená, ale náladou, žánrem i "vo co gou" působí spíše jako dvě povídky; jedna "Jak se žilo" a druhá "Jak (ne)funguje dětská paměť". Výtečné, ale nesoudržné. (01.04.2022)

[VIDĚNO 3.4] ________ Richard Linklater je prostě někde jinde, protože jeho nejnovější autorský příspěvek je takový tvůrčí fuck-off, ve kterým si dělá co chce, a je mu vcelku jedno, co si i tom myslí ostatní. 'Apollo 10½' je velice rozmanitá a částečně autobiografická retrospektivní mozaika vyprávěná jako jeden dlouhý a nekončící monolog prostřednictvím hlasu Jacka Blacka, která má v podstatě dvě narativní roviny: 1) nostalgické feel-good vzpomínání na dětství, ideály a každodennost na pozadí bezstarostného popkulturního víru konce 60. let. 2) milostný dopis éře plné kosmického optimismu, kterou lze chápat jako společenskou výpověď o významu přistání na Měsíci.... To vše pojaté skrze fascinující rotoskopickou animaci na pomyslném pozadí velké oslavy dětské imaginace, představivosti a dobývání vesmíru. A upřímně by mi vůbec nevadilo, kdyby byl celý film stylizován v duchu oné první poloviny, tedy výhradně jako mozaikovitá reminiscence/memoár kde absentuje jakýkoliv příběh, protože ten entuziasmus s jakým Linklater opěvuje nuance dětský naivity a nostalgicky přikrášlenýho revizionismu - neboli malých dějin na pozadí velkých dějin - se jen tak nevidí. Okouzlující zážitek. (11.04.2022)