Anna proletářka

Ideologie...ze strany filmu a ze strany všech komentářů jakbysmet. O co vám jde? Taková byla doba, psal se rok 1952 komentátoři, dokáže si někdo z nás, počítám, že tu nikdo z nás není starší ročník než 1970, představit, že ty lidi tomu tenkrát ještě doopravdy věřili, že věřili v socialismus a fakt tu ještě z první republiky, byla velká spousta chudejch lidí, který těch boháčů už měli dost? Dělal někdo z vás uklízečku u nějakejch pracháčů dneska? Jděte někam s tou vaší obrácenou ideologií a to nejsem levičák, jenom nemam rád hodnotit dobovej film, napadat ideologii a nevědět nic o tom jak to tenkrát bylo. Ten film svojí hodnotu má, když budete myslet a nebudete zaslepeně kádrovat. Např. podstatně větší hodnotu než Major Zeman, když jsme u těch ideologickejch kontroverzních děl. (16.01.2004)

V „Anně proletářce" vytvořil Olbracht mohutný, realistický, hluboce pravdivý s silně přesvědčivý obraz našeho revolučního dělnictva v jeho boji proti buržoasii a jejím jidášským posluhům z řad oportunistů. Z tohoto základního faktu také vycházel autor filmového zpracování Karel Steklý a vědom si toho, že osud Toníka a Anny je spjat s nezadržitelným postupem dělnického hnutí a Olbrachtem úmyslně zasazen do událostí roku dvacátého — rozšířil a dokreslil pozadí událostí tohoto důležitého roku, kdy se rodila Komunistická strana Československa. Udělal to, co Olbracht pro okovy buržoasní censury udělat nemohl, postavil na scénu historické osobnosti, aby tak ještě jasněji a konkrétněji mohl vyjádřit hlavní ideu Olbrachtova slavného díla. Vytvořil tak film, který je důstojným protějškem románové předlohy a horoucí oslavou zrodu naší komunistické strany, která nás dovedla k tak slavným vítězstvím. Filmový přehled 7/1953 (14.09.2008)

Literární předloha i její filmové ztvárnění varovně odpozují již svým názvem. Skutečnost, že ANNU PROLETÁŘKU někdejší sociálně demokratický redaktor a spisovatel Ivan Obracht psal více či méně na zakázku tzv. marxistické levice jako ospravedlnění jejího zkrachovalého pokusu o převzetí moci v průběhu roku 1920, se na kvalitě díla nejblaze podepsala. Je to snad první kniha tzv. socialistického realismu u nás. Karel Steklý - osobnost stejně rozporuplná jako Olbracht s uměleckým rozpětím od SIRÉNY až po normalizační průjem HROCH - vložil do díla více než jeho tvůrce. Jaksi mimochodem před zraky tehdejší supercenzury proklouzly do filmu vcelku věrně osobnosti druhého křídla tehdejší československé sociální demokracie v čele s Vlastimilem Tusarem - velmi slušně zahraným Františkem Vnoučkem - a byť v karikované podobě tu získaly prostor pro vyjádření svých, Masarykem plně sdílených názorů, zejména myšlenky na uhájení demokratické mladé republiky ryze demokratickými prostředky; zajímavé jsou i záběry zřejmě ještě původních sociálně demokratických prostor Lidového domu předtím, než se stal Muzeem V. I. Lenina. Zřejmě poprvé a naposledy je tu filmovou postavou dr. Přemysl Šámal, velká osobnost obou našich odbojů, oběť nacistické perzekuce. Pozoruhodná je i skutečnost, že hlavním koryfejem prvních komunistů je ve filmu vlastně výhradně kladně traktovaný Bohumír Šmeral (opět obstojně v duchu pověstného "starého pardála" sehraný Josefem Beyvlem), komunisty samými vnímaný po dlouhá desetiletí jako postava a osobnost na pokraji únosnosti z hlediska potřeb Moskvy i gottwaldovského vedení KSČ. V době cílené likvidace všeho, co mohlo překážet záměrům stalinskogottwaldovské kulturní glajchšaltace, šlo vlastně o podnětný čin. Je pochopitelné, že dosah tohoto nechtěného efektu nemůže znamenat přecenění filmu jako takového. Ale i míra falšování historické paměti tu má - v porovnání např. s filmovou podobou RUDÉ ZÁŘE NAD KLADNEM - své meze. Jak Toník, tak zejména Anna měli totiž ve své době předchůdce v desítkách tisíc mladých lidí jen zázrakem přeživších hrůznou první světovou válku a prahnoucích - naivně a nanejvýš mlžně a iluzionisticky - po společnosti sociálně spravedlivější a lidsky neskonale teplejší. Vlastně dobré režijní Steklého vedení vydatně přispělo k tomu, že mladá a už tehdy umělecky pozoruhodná a navíc zjevem atraktivní Marie Tomášová téměř zcela eliminovala plakátovost a tezovitost své postavy a navíc jakoby za sebou vytáhla i Beka neporovnatelně lepšího než jeho z fráze a dogmatu budovaný Zápotocký v RUDÉ ZÁŘI NAD KLADNEM. Tady výčet poměrně skromných a velmi relativních předností filmu končí. Míra znásilnění historické paměti je enormní zejména v závěrečných scénách PROLETÁŘKY nejen faktově, ale i celkovým vyzněním. Je to tedy dílo v mnoha ohledech i dnes víc než výstražné. (03.07.2011)

„Porážka dělnické třídy r.1920, způsobená především tím, že v čele bojů nestála bolševická strana, rozhodla sice o tom, že buržoasie nastolila svou diktaturu cukrovanou masarykovským humanismem. Ale současně byla tato porážka nesmírným poučením, nesmírnou zkouškou ohněm. Vždyť to poučení přivedlo dělníky k nutnosti založit komunistickou stranu. Film „Anna proletářka“ dobře a přesvědčivě ukazuje, jak a z jakých lidí se rodilo ocelové jádro budoucí KSČ. Je nám jasně, že takoví Toníci, ale i takové Anny budou opravdovými bolševiky, které už nikdy nikdo neopije rohlíkem humanitních ideálů.“ Kino, 1953, č.15 (16.7.), EDIT:2021/12/14 - taky je to brutální nuda. (20.05.2007)

Film, ktery se snazi zkompromitovat vladu prvni republiky a spolecenske pomery te doby... Minimalne dnes se spise jedna o karikaturu doby padesatych let, minuleho stoleti. I presto se ve filmu najde urcita pravda, ktera vypovida o mezivalecnych pomerech. Josef Bek ve sve typicke roli je opet ve forme, nejen me asi hodne irituje. Naopak, jak jsem nejednou kritizoval Marii Tomasovou, role Anny ji sedla. Potesila i Jana Ditetova a herci hrajici pravicaky byli taky zabavni. Uplne bych tento film nezatracoval, minimalne z historickeho pohledu na 50. leta se jedna o celkem cenny material. (27.11.2014)